Rodina mého manžela mě štve. Moje tchyně je moc aktivní. Vztahy jsem měla dobrý, zhoršilo se to narozením našeho syna, jejich vnoučka.

Začalo už to v porodnici, měla jsem problém s tím, že malý nechtěl na prso, tak jsem byla z toho na nervy. Musela jsem chodit odstříkávat a krmit k sestřičkám. Tchán s tchyní tam byli denně, krom jednoho dne jsem měla klid. Tak malý měl jíst, přišli oni, já šla odstříkávat a krmit a oni tam seděli půl hodiny a čekali. Jeden den malý řval a řval a já na nervy, že ho neutiším na prsu, ho chovala a dala jsem ho manželovi, aby si pochoval svoje miminko, to jeho maminka hned, že ho taky pochová či utiší. Moje mamka mi říkala, jestli mi to srdce netrhá, že malý řve, a já ne, že mě těší, že ho ona neutiší, nevím, jestli mě slyšela, ale byla jsem naštvaná na to, že mi ho v porodnici bere, aniž bych řekla ano. Neutišila, malý řval dál a dál, jediný, co z ní vypadlo, bylo běž mu dát najíst.

Pokračovalo to příchodem z porodnice. Hned druhý den se stavili manželova teta, strejda, bratránek a s nimi moje tchyně. Podívat se na malého, měl jíst, oni na něj koukali a já ve vedlejším pokoji odsávala, samozřejmě z nervů skoro nic, ještě ten den musel manžel jet do lékárny pro Nutrilon. Ještě v šestinedělí se stavil manželův dědeček a s ním úplně cizí paní, tchán a tchyně. Podívali se na malého, pak šel spát. A pánové se začali bavit o politice.

Můj zdravotní stav mi nedovoluje vstávat k malému v noci v šestinedělí, též smím kojit pouze do 3 měsíců, tudíž to měl na starosti manžel.

Manžel šel po dovolené do práce, musel dřív, jakmile nastal týden jeho odpolední, bývala tu tchyně každé odpoledne celý týden, teď nebývá tak často, asi vycítila, že mě otravuje. Tchán s tchyní, první co udělají, jdou rovnou ode dveří, bez sundání kabátu, či nějakého jiného úkonu, hned k postýlce a říkají, ahoj Jeníčku.

Šla jsem věšet malému prádlo na sušák, hned se k tomu vrhala, když jsem řekla, ne, to je dobrý, rozbrečela se. Nutno podotknout, že jsem člověk, který si rád dělá věci sám a po svém. Jednou jsem kojila, na sušáku bylo naše prádlo, když jsem přišla z vedlejšího pokoje, skládala mi moje kalhotky.

Pořád mě nutili, že malý musí ven, od narození. Neboli tchán prohlásil, přece Jeníček nebude smrdět doma.

Každý týden se ptají, zda přijedeme o víkendu na chatu, když řekneme, že ano, ten den volají, zda už jedeme.

Kamarádka mi řekla, ať to u kafíčka s nimi proberu. Nevím, jak by to dopadlo.

Teď jak uplynul čas, se to zlepšilo, i bez “kafíčka“, teď se vídáme tak jednou týdně, ideální.

Zajímalo by mě, jak to viděla druhá strana.

ManiaChagi - čtenářka
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10