V každém podniku se skrývá podobná Marcela

Již v útlém mládí jsem si prošla zákeřnou nemocí. A tak jsem, pár let po ukončení vysoké školy a po zdárném začlenění se do pracovního procesu, musela z oblíbené práce odejít do tehdy plného invalidního důchodu. Jen velmi těžce jsem se smiřovala s tím, že nejsem jako mí vrstevníci. Prošla jsem si obdobím, kdy mi má oslabená imunita a následně vzniklý chronický únavový syndrom nedovolovaly téměř nic. Toto období řadím k černému období mého života.

Ale po každé noci vyjde jednou sluníčko. Mně se narodil krásný a zdravý syn. Po úmrtí jeho otce jsem ho vychovávala úplně sama. Měla jsem sice maminku v nedalekém městě, ta si ale procházela, bohužel, stejně zákeřnou nemocí, jako já před časem. A proto jsem si synka vychovala téměř sama...

Když můj syn byl natolik velký, aby se zvládl vypravit sám do školy, hledala jsem si opět novou práci. Po mnoha letech doma a s posledním zápočtovým listem, na kterém byl jako důvod odchodu ze zaměstnání uveden „odchod do důchodu“ se mi hledalo opravdu těžce.

„A co jste dělala poslední roky?“ To byla věta, kterou jsem neměla ráda. Měla jsem se svěřit, že po těžké léčbě, kdy jsem klečela v křečích u záchodové mísy, a můj žaludek vyvrhl vše, co jsem v poslední době pozřela, jsem nedokázala nic jiného dělat? Měla jsem přijít s tím, že když opět vysvitlo sluníčko a já porodila syna, se mé denní i noční povinnosti na dlouhou dobu smrskly na přebalování, krmení, utírání dětského zadečku, brebentění dětských říkanek, lepení odřených kolen, hraní si s kostičkami, praní a žehlení plínek a další pro mnohé titěrné nicnedělání?

Nastoupila jsem nakonec do fabriky. V montérkách jsem stála u stroje a tak jako ostatní jsem připomínala robota, který přesně vykonává svou práci. A to až do prvních kolapsů. Kvůli nim jsem fabriku opustila. A opět jsem byla bez práce.

Další pracovní příležitost se skrývala v malé firmičce zabývající se výrobou a montáží součástek k žaluziím. Práce to byla poměrně nenáročná a vsedě. Do firmy jsem nastupovala s Marcelou. O deset let starší protřelá bývalá hospodská, která už měla něco odžito, neskrývala, že nemá daleko ke sklence alkoholu a cigaretu povyšuje nad vše ostatní.

Ve firmě byla práce lehká, ale nedalo se zde moc vydělat. Každá námi vyrobená součástka byla ohodnocena pouhými deseti haléři. Patřila jsem mezi nejlepší v týmu, přesto jsem brzy zjistila, že nevyrobím víc, než 4000 kusů součástek denně. Ale i čtyři stovky za den byly peníze na přilepšenou.

„Jak to děláš?“ ptávala se má kolegyně Marcela. Byla na tom mnohem hůř. S bídou vyrobila 500 součástek za den a její denní výdělek tak představoval pouhou padesátikorunu.

Stará protřelá hospodská se brzy vlichotila do přízně vedení a byla převedena na expedici, kde byl již hodinový plat. Práce zde spočívala více v kontrole, než ve fyzické práci, a Marcela měla měsíčně o pár stokorun vyšší plat, než jsem měla já, která se musela pořádně otáčet.

Přesto jsem byla spokojena alespoň s málem.

Firmu jsme obě opouštěly také současně. Majitel firmy přestal platit a dodnes dluží svým zaměstnancům včetně mě několikaměsíční výplatu.

Následovalo nové hledání práce. A opět jsem nastoupila do fabriky. „Tentokrát to dám!“ S těmito slovy jsem nastupovala na práci na lince. Ale opět to skončilo několika mými kolapsy. Tehdy jsem si prošla opět celkovým lékařským vyšetřením, aby se zjistilo, jestli se zákeřná nemoc nevrátila. Díky bohu vyšetření bylo negativní. Já ale opět hledala novou práci. Tehdy jsem potkala mou bývalou kolegyni Marcelu. „Pracuju ve firmě, kde se šije,“ informovala mě.

„Ale já nikdy nešila,“ řekla jsem po pravdě.

„Já taky ne. Tam tě vše naučí.“

Okolnosti mě přinutily zkusit i tuto práci. Nějakým zázrakem jsem prošla testem zručnosti, kde jsem měla prošít pár vlnovek a čar, které mi načrtla mistrová. Nejdřív mi ovšem musela vysvětlit, jak vůbec se strojem pracovat.

Ve velkém kolektivu žen, kde nebyla nouze o šikanu, výsměch a pomluvy, jsem strávila celé tři měsíce. Marcela vedla v šikanování a terorizování ostatních prim. Tak jako v předešlém zaměstnání, i zde se ukázala jako líná a pomalá pracovní síla. Zde se ovšem mohla schovat za práci ostatních, protože tady se bral výsledek celé skupiny a nikoli jednotlivce.

Mně práce kupodivu šla docela od ruky. Nepatřila jsem zdaleka mezi nejlepší, ale snažila jsem se a snaha byla úročena úspěchem. Patřila jsem mezi lepší průměr mezi švadlenami. Práce v šicí dílně mě ale nebavila. Jsem komunikativní a ráda pracuji s lidmi. V dílně jsem ale celé hodiny proseděla u slabého světla lampičky a pracovala s textilií. Už po prvním měsíci jsem zaznamenávala problémy s očima. Pak se ale vztahy mezi pracovnicemi začaly vyhrocovat. Každému bylo zřejmé, že právě Marcela se vozí na druhých. Neodváděla téměř žádnou práci, hádala se s ostatními a brzy došlo i k fyzickým šarvátkám. Když se právě Marcela poprala s několika kolegyněmi přímo v dílně a byla přeložena na druhou směnu, uvědomila jsem si, že v této práci si nikdy nezvyknu. Firmu jsem opustila na vlastní žádost poslední den zkušební doby.

„Musím si dát chvíli klidu. Musím si odpočinout od šarvátek a nesvárů.“ S tímto jsem z práce odcházela. Věnovala jsem se naplno synovi, který pomalu přecházel do puberty, a našemu pejskovi. K tomu jsem si našla malou brigádu. Nevynášela mi sice moc peněz, bavila mě ale a přinášela mi potěšení. Jezdila jsem hlídat děti do bohatých rodin ředitelů podniků, soudců, lékařů a jiných dobře situovaných lidí. Rodinný rozpočet jsem tím sice moc neobohatila, svůj vnitřní život ale ano.

Po večerech jsem pletla a háčkovala drobné výrobky, které jsem poté prodávala přes internet. Takto jsem se synem nežila v blahobytu, ale mohla jsem si dovolit mu zaplatit školní výlet, lyžařský výcvik a podobné vymoženosti, které byly pro jeho spolužáky samozřejmostí. A stále jsem si říkala, že bude lépe.

Když jsem si přečetla inzerát, že v našem městě, v těsném sousedství mého bydliště, přijímá firma ženy do skladu, odpověděla jsem. Předpokládala jsem, že s vysokou školou budu mít problémy. Setkala jsem se totiž v minulosti s obligátní frází, že na takovou práci jim stačí ženy vyučené, a ne s titulem. Do dvou hodin od mé odpovědi jsem se stala zaměstnancem firmy.

Začátky byly hodně těžké. Práce byla náročná, vyžadovala přesnou a rychlou práci, a byla ohodnocena pouze minimální mzdou. Můj syn v tu dobu ale už studoval na střední škole a peněz nám bylo třeba. A tak jsem zatnula zuby a nepolevovala jsem. Velké problémy mi dělala práce na čtvrtou hodinu ráno. Ale vyrovnala jsem se s tím a postupem času jsem si na práci zvykla. Všechen diskomfort mi nahrazoval dobrý pracovní kolektiv. Přestože i zde byl ženský kolektiv, na rozdíl od šicí dílny, kde vznikaly třenice a hádky, ve skladu jsem brzy našla nové kamarádky. A tak ubíhal měsíc za měsícem a já prošla zkušební dobou i následnou půlroční smlouvou. Dostala jsem smlouvu na neurčito a s ní takovou vnitřní jistotu, že konečně někam patřím a mám svou oblíbenou, i když těžkou a špatně placenou práci. Nemusela jsem ale za prací nikam jezdit a cítila jsem se v ní brzy jako ryba ve vodě.

 

Jeden jarní podvečer jsem při venčení mého psa potkala opět Marcelu.

„Ahoj, pracuješ?“ zeptala se bez okolků.

„Ano, pracuju,“ odpověděla jsem a chtěla jít dál. Nehodlala jsem se právě Marcele svěřovat s podrobnostmi.

„Já taky. Dnes nastupuji.“ Marcela mi pak líčila, jak sehnala novou práci. Popřála jsem jí hodně štěstí a chtěla pokračovat v procházce, když mi vyrazila dech tím, že řekla název naší firmy. Potřebovali jsme tehdy nové pracovnice a nikdo se do firmy moc nehrnul. Přece jenom to byla práce za minimální plat a pracovní doba začínala už ve čtyři ráno. To, že mezi nově přijatými zaměstnanci bude i Marcela, mi ale vyrazilo dech.

Ještě ten večer jsem volala kamarádce z šicí dílny, kde jsem pracovala. Nemohla jsem si informaci, že Marcela nastoupila k nám, nechat pro sebe.

„Jak to?“ ptala se kamarádka. „Nám tvrdila, že bude dělat manažerku ve velkém podniku za velké peníze. Víš, oni ji konečně vyhodili. Nevadilo jim, když tady mlátila své kolegyně. Ona se ale pak pustila i do mistrové, a to letěla jako namydlená. Horší ale je, že si od mnoha ženských půjčila peníze a nevrátila je. A ony ji teď shání a chtějí své peníze zpátky.“ Kamarádka mi vylíčila ve zkratce, co se dělo v šicí dílně po mém odchodu.

V pondělí k nám Marcela přišla. A hned druhý den si ji vedoucí zavolala s tím, že má vůči její práci nějaké výtky. Výrobky, které měla balit, byly nedbale zabalené, neseděl jejich počet ani druhy součástek, které měly být v jednotlivých balíčcích, a vše se muselo dělat znovu.

„Mně to bylo špatně vysvětleno,“ bránila se Marcela.

Následující dny jsem zjišťovala, že pár kolegyň změnilo ke mně své chování. Chovaly se odtažitě a nechtěly se se mnou moc bavit. Tušila jsem, odkud vítr vane. Věděla jsem na Marcelu moc. Já jediná věděla, že jí práce nevoní a vystřídala mnoho zaměstnání, ze všech byla přitom vyhozena pro svou lenivost a agresivní chování. A tak jsem přímo tyto spolupracovnice upozornila na to, že Marcela není zrovna nejlepší člověk.

„Ale ona říkala, že vyhodili tebe!“ svěřily se kamarádky. Přidaly poté pár nelichotivých slov na mou adresu. Více či méně líčily to, co Marcela dělala vždy druhým, jen toto chování připisovaly mně.

V práci jsem měla trpký pocit, že Marcelino působení špatně skončí.

„Neboj, však oni ji brzy vyhodí. Zjistí, že se jí nechce dělat, a vyhodí ji.“ Chlácholila mě kamarádka z bývalé práce, která mi prozradila podrobnosti o tom, že Marcela dluží peníze.

Já si ale nechtěla kazit v práci pověst. Konečně jsem našla zaměstnání, které jsem se svým zdravotním stavem zvládla a které mě i bavilo. A tak jsem jednou přišla za Marcelou s prosbou, aby mě nepomlouvala.

„Buď ty, nebo já!“ zablesklo se jí v očích. Věděla jsem, co to znamená. Kdo nejde s Marcelou, toho Marcela zničí.

A skutečně. Po několika dnech si mě zavolala vedoucí na „kobereček“.

„Copak je s vámi? Nikdy jste se nemýlila a teď…Koukejte se.“ Vedoucí mi předkládala mnou zabalené krabice se sáčky. V každém sáčku něco chybělo. Některé sáčky byly roztrhané, zboží v nich zpřeházené a hlavně nikde nic nesouhlasilo.

„To já ne.“

„A kdo tedy? Je to váš podpis?“ Podpis na krabici souhlasil. Ovšem s krabicí mohl kdokoli od mého zabalení manipulovat. A tak jsem také brzy přistihla Marcelu, jak vybírá z mé krabice některé součástky, mění je, ničí již zabalené sáčky. Vše skončilo nakonec u vedoucí. Tam jsem řekla, že mé sáčky ničí právě Marcela. Ta vše hned popřela a naopak tvrdila, že já ničím ty její.

„Ale já tu dělám už dlouho! Víte dobře, že pracuji poctivě a bez chyb!“ Argumentovala jsem zcela jasnými důvody. Přesto se Marcela pustila do mě, že mě z bývalého zaměstnání vyhodili, protože jsem se tam údajně prala se zaměstnanci. Líčila přesvědčivě naší vedoucí vše, co prováděla v šicí dílně, jen s tím rozdílem, že všemu přisoudila mé autorství. Dívala jsem se na to herecké vystoupení mé bývalé kolegyně, s kterou jsem nikdy neměla nejmenší problémy. Ale věděla jsem, že nikdy poctivě nepracovala. Tím jsem se stala pro Marcelu nepohodlnou.

Vedoucí se nakonec rozhodla, že nás dvě musí rozdělit. Firma měla ale nedostatek zaměstnanců. Málokdo zvládl pracovní tempo a hodně lidem vadil nízký plat. Vedoucí stála před problémem. Chtěla si zachovat nás obě, a přesto věděla, že nemůžeme pracovat ve stejné budově.

Jenže Marcela přijala práci jen pod podmínkou, že zůstane pracovat v naší pobočce. Já také, ale na rozdíl od Marcely já měla už smlouvu na neurčito, ve které stálo, že mě vedoucí smí převelet také do filiálky v sousedním městě. A tak to naše vedoucí také šalamounsky vyřešila.

„Zítra přijdete ještě sem, odděláte si svou směnu, sbalíte si své věci a od středy nastoupíte ve filiálce v sousedním městě. Není to na stálo, ale musím vás rozdělit. Věřím, že to zvládnete,“ oznámila mi.

Pro slzy jsem neviděla. Vracela jsem se zlomená na své místo a za mými zády jsem slyšela Marcelin smích. Právě to si přála!

Doma jsem studovala jízdní řád. První autobus do sousedního města jel až po páté hodině ráno a já tam měla nastupovat už ve čtyři hodiny. Nemohla jsem vyhovět přání své vedoucí.

„A jak to dělají ostatní?“ blýskla po mně vedoucí nenávistně očima, když jsem jí druhý den oznamovala, že se do sousedního města na daný čas nedostanu.

„Nevím. Možná jezdí autem? Nebo tam bydlí?“

Mé převelení do druhé filiálky bylo o týden odsunuto. Ten týden byl k uzoufání. Ač mě kamarádky v práci konejšily, jak mohly, propadala jsem beznaději. Mé spolupracovnice se o mě začaly bát. Po práci jsem sedávala na balkóně chodby vedoucí ke skladu a plakala. Po firmě se dokonce začalo povídat, že chci z balkónu vyskočit. A tak mě holky začaly těšit ještě víc.

„Neboj, Marcela brzy ukáže, jaká je, a ty se vrátíš a ji vyhodí.“

Bylo to od kamarádek krásné. Ovšem stále tu byl hlouček kolem Marcely, který si získala na svou stranu. A stále tu byla otázka, jak se budu do zaměstnání dostávat a jak vše zvládnu. Bylo mi jasné, že stále mám podlomené zdraví a nikdy nevydržím to, co ostatní. I kdyby do sousedního města bylo spojení, já bych vstávání o půlnoci, kdy bych musela odjíždět do práce, nezvládla. A tak jediné řešení byla nemocenská.

„Ty se necháš takto vystrnadit takovou línou a agresivní ženskou?“ ptala se mě kamarádka, když jsem se jí jednou svěřila, co mě v práci trápí. „Bojuj! Běž za nadřízenou své vedoucí a řekni jí, že ti vedoucí přidělila úkol, který nedokážeš splnit. Není to v tvých silách. Bojuj. Ukaž jí, žes měla důchod a proč. Nestyď se za to, že jsi byla tak těžce nemocná.  Použij vše, abys očistila svou pověst, zůstala ve firmě a ta zpropadená Marcela vypadla.“ Kamarádka mi radila tak dlouho, až jsem se rozhodla udělat přesně to, co říkala. Ještě dřív mi ale přišla hrozná SMS. Stálo v ní toto:

 

„JESTLI NEUVOLNÍŠ MARCELE MÍSTO, OTRÁVÍM TI PSA!“

 

Zpráva byla odeslána z internetu. V první chvilce jsem chtěla zamířit přímo na policii. Tady přestávala všechna sranda, už nešlo jen o pracovní místo. Šlo o mého Rexe! Rexe, kterého jsem měla od štěňátka. Byl to můj čtyřnohý přítel, ten, komu jsem se svěřovala a s kým jsem trávila poslední dobou večery, protože syn po maturitě odešel na vysokou školu a bydlel na koleji. Rex byl ten, který mi zbyl po úmrtí manžela. Ten mě držel na nohách, rozveselil mě, když jsem měla zlou náladu, nebo se ke mně schoulil a dopřál mým slzám, aby se koulely po jeho hebkém kožíšku.

Nakonec jsem zavolala kamarádovi, který pracuje na kriminálce. Když Tomáš přijel a já mu třesoucíma se rukama ukazovala telefon se zprávou, podíval se na mě smutně.

„Být to chytrý telefon, možná bych ti mohl pomoci. Ale ty máš tento obyčejný šmejd. Rozluč se s tím, že vypátrám, kdo to psal. I kdybych měl počítač té tvé Marcely v ruce, asi nebude tak blbá, aby to posílala z něj. Mohla to poslat z nějaké kavárny, veřejné wifi sítě.“ Tomáš mi sdělil, co jsem tušila.

Následovaly tři dny, kdy jsem vůbec nespala. Celá jsem se třásla, měla jsem nateklé oči a v práci jsem vykazovala podprůměrné výkony. A pak se to stalo. Blížil se konec směny a já šla pro novou várku součástek na zabalení. Šla, ale nedošla. Uprostřed cesty jsem náhle zkolabovala.

Dva měsíce jsem strávila na nemocenské.

„Ani nevíš, co ta Marcela v práci provádí,“ řekla mi jednou má nejlepší spolupracovnice, která mě přišla navštívit. „Omotala si vedoucí kolem prstu. Nic nedělá a má stále prémie. S každým se hádá.“

Ani mi to nemusela říkat. Běžný scénář Marcelina pracovního procesu. Bylo tomu tak v první práci, v šicí dílně a je tomu tak i nyní.

V práci jsem nakonec podala výpověď. Naštěstí jsem to mohla svést na zdraví a nemusela se už do firmy vracet. Nemusela jsem čekat na výpovědní lhůtu a mohla odejít ihned po skončení nemocenské.

Pomalu jsem si začala zvykat na život bez práce. S Rexem jsem pořádala dlouhé procházky, těšila se na návštěvy syna, který přijížděl, kdykoli měl čas, a často jsem spala. Jen tak jsem mohla zapomenout na práci, která mi chyběla. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že vedoucí neprokoukla, jaká Marcela je a zachovala se ke mně nespravedlivě. Musela jsem počítat každou korunu a přitom jsem se bála hledat nové zaměstnání. Uvědomovala jsem si, že v dnešní době je mnoho podniků, ve kterých parazitují podobné „Marcely“.

 

Uběhl rok, než jsem opět začala hledat novou práci. Náhodou jsem se dostala do firmy, kde jsem mohla vykonávat práci, pro kterou jsem studovala. Měla jsem svou vlastní kancelář a svou agendu, kterou jsem spravovala. Věnovala jsem se svým vlastním klientům a odváděla práci sama za sebe. Přesto jsem si dala pozor na lidi. Nikdy jsem se nikomu nesvěřovala se svým soukromím a byla ostražitá, kdykoli se v mém okolí objevil jedinec vykazující jakékoli agresivní rysy. A byla jsem opět ve svém živlu. Po nějaké době jsem se opět setkala se svou bývalou kolegyní, která mě tenkrát navštívila na nemocenské.

„Ještě tam pracuješ?“ ptala jsem se. Při slově „tam“ jsem pocítila hořkost na jazyku. Stále jsem se cítila podvedená, ošizená a ukřivděná. Vedoucí je přece osoba, která měla včas vyhodnotit, že má práce byla vždy perfektní a nově příchozí Marcela převrátila chod firmy vzhůru nohama.

„Už tam dávno nedělám. Dodělala jsem si maturitu a dělám teď taky v kanclu. Víš, ona ta tvoje Marcela je ještě větší hyena, než jsem čekala. Ona začala mlátit nejen nás, ale jednou napadla i samu vedoucí. Převelela ji, stejně jako tenkrát tebe, do sousední filiálky. Ale vychcaná Marcela ji prostě a jednoduše zmlátila.“

Divila jsem se jen trošku. To bylo Marcele vlastní. Když mi ale kamarádka líčila, že toto napadení neskončilo pro Marcelu jen vyhazovem z práce, ale vše mělo dohru na policii, protože mé bývalé vedoucí způsobila také zlomeninu čelisti a utrhla jí šlachu prstu, byla jsem i já překvapená.

A nakonec i ráda, že tehdy Marcela do firmy nastoupila. Protože jinak bych nikdy nepostoupila dál a nepřestala být vůči lidem v okolí zdravě ostražitá.