Císařský řez je v současné době nejčastější porodnickou operací sloužící k vybavení plodu. Jedná se pravděpodobně i o nejfrekventovanější břišní operaci vůbec. V některých zemích pomocí císařského řezu přichází na svět každé čtvrté nebo dokonce třetí dítě (V Německu se tak narodí  33% dětí, Česká republika je v téměř přesně v evropském průměru, zde se tak narodí 26% dětí). Dnes rutinní chirurgický zákrok má ovšem svůj velmi dlouhý a poměrně dramatický vývoj, opředený mnohými mýty a pověstmi.

První císařský řez v historii, při němž přežila současně matka i dítě, byl pravděpodobně proveden roku 1337 v Praze. Porod se uskutečnil přímo na dvoře českého krále Jana Lucemburského, rodičkou byla jeho druhá manželka Beatrix Bourbonská a dítětem Václav, nevlastní bratr Karla IV. S novými poznatky přišel tým pražských historiků a lékařů z Univerzity Karlovy, který se objevem zabýval několik let.

Královna Beatrix porod v roce 1337 přežila a podle českých expertů velkou náhodou. Sice přímé důkazy nejsou, ale pět nepřímých důkazů svědčí o tom, že se tak stalo.  Nejbližší konkrétní informaci o tom, jak Václav přišel na svět, poskytují dva dochované Beatričiny latinsky psané dopisy.

Provést císařský řez bylo ve 14. století podle historiků sice teoreticky možné, pro rodičku ale až na vyjímky smrtelné. Zhruba do roku 1870 nemohli lékaři operovat břicho, protože do té doby nebyla známá účinná anestezie.

Ještě v druhé polovině 19. století umíralo při pokusu o císařský řez až 90 procent žen.
Zásadní změny v chirurgii totiž nastaly až v druhé polovině 19. století.
Do této doby chybělo povědomí:
antisepsi/asepsi,
nebyla známá technika ošetření rány a materiál na účinné stavění krvácení
a zejména – neexistovala anestezie, základní podmínka pro bezbolestnou chirurgii.
Do 19. století tedy císařský řez představoval pro ženu téměř jistou smrt.

Pokud žena nezemřela vinou stresu z bolesti při otevření dutiny břišní (traumatický šok), tak obvykle zemřela na vykrvácení (hemoragický šok) nebo s časovým odstupem na otravu krve (sepsi), i když jsou popsány jednotlivé případy jako výjimky.


Ještě hlouběji do historie:
Porod císařským řezem je spojen s antickým Římem, ale nikoliv jako důkaz péče o těhotné ženy. Vysvětlení je zcela prozaické. Římský král Numa Pompilius (715–673 př. n. l.) vydal zákon Lex regia de inferendo mortuo, který zakazoval pohřbít mrtvou ženu, která byla těhotná. Před uložením takové ženy do hrobu musel být napřed plod z jejího těla vyříznut. Představa, že se císařské řezy v antice prováděly u živých těhotných s cílem zachránit jejich děti, je velmi iluzorní. Někdo se tak může mylně domnívat jen prizmatem znalostí současné lékařské praxe. 

Od antického Říma až do 13. století záznamy o císařských řezech scházejí a teprve v tomto století je zachována zprávy o císařském řezu na mrtvé (sectio caesarea in mortua) Odtud byl pak krůček k řezům na umírajících (in moribunda), pak na ženách živých.
Existovalo ale i několik popsaných případů, kdy operaci ženy přežily. První takový se datuje k roku 1500 ve Švýcarsku.