V roli uklízečky

Když jsem šla do důchodu, měla jsem pořád co dělat. Vnoučata byla malá a já každou chvíli hlídala buď jedno, druhé, často i všechna tři najednou. Jezdila jsem s nimi na výlety, četla pohádky a stále jsem byla v jednom kole. Když vnoučata povyrostla a dcery už nepotřebovaly tak často hlídání, měla jsem kolem sebe kamarádky. S nimi jsem jezdila na hory, nebo jen chodila na kávu a zákusek.

Pak mi zemřela jedna z kamarádek, po ní druhá, třetí šla na operaci kloubů, po které už většinou sedává doma. Co mám dělat? Mé děti pracují a mají stále hodně práce. Tak jsem se vrhla na křížovky, četbu a sledování televize. Nebylo to ale to pravé ořechové. Cítila jsem, že potřebuji vybít energii, kterou ještě mám. Na hory jsem se ale sama bála a neměla jsem nikoho, kdo by mě doprovázel. Dcera, nadšená milovnice psů, mi navrhovala, abych si také pořídila pejska.

„A co by s ním bylo, kdybych šla třeba do nemocnice?“ Uvědomovala jsem si, že by mi neměl kdo psa hlídat. Co když by si nový pes nesedl s tím dceřiným? Nikdy jsem psa nechovala a pořizovat si ho na stará kolena se mi zdálo nezodpovědné.

Jednou jsem si přečetla inzerát. Místní základní škola hledala uklízečku na zkrácený úvazek. Co kdybych se o místo ucházela? Každá koruna je dobrá a já tak budu mít pohyb a den mi rychleji uteče.

Dostavila jsem se do místní školy s obavami. Ty ještě zesílily, když mi paní ředitelka sdělila, že úklid u nich ve škole nezvládají ani mnohem mladší ženy.

„Je toho hodně. Na jednu uklízečku jsou dvě patra. Musíte uklidit třídu po třídě, vše vytřít, zbavit prachu, setřít tabule, tam, kde nejsou, zalít kytky, jednou za čas umýt okna, zvednout židličky tam, kde nejsou. Znáte děti. Někdy je to na hraně lidských sil. K tomu toalety…“

Paní ředitelka mi líčila práci a já nakonec byla ráda, když mě nevzala. „Napíšu si vás jako náhradnici. Mám tu mladou paní, která je zdravá a potřebuje peníze. Kdyby to nezvládla, zavolám vám.“

Vrátila jsem se ke svým křížovkám a filmům na pokračování. O víkendech jsem vyrážela na delší procházky, ať mám alespoň trochu pohyb. A jednoho dne mi někdo zavolal. Byla to paní ředitelka z místní školy. Mladá paní úklid nezvládla. Nastoupila jsem s obavou na místo uklízečky. Od té doby do školy docházím už rok. Práce mě těší. Uklidím, odnesu věci, které děti zapomněly do ředitelny, smažu tabule a vytřu. Ve vzpomínkách se vracím do svého dětství a dětství mých dětí i vnoučat. Práce mě baví, zvládám ji. Ač dnes každý nadává na důchodce, že čekají jen na důchod a vykupují supermarkety, doufám, že jsem výjimkou. Něco dělám a nesedím se založenýma rukama. A nikomu mladému práci nekradu! Mladí tu práci nezvládli, a tak jsem svou šanci dostala já. A jsem za ni ráda.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete