Vandalství na sídlišti

Nedávno jsem odcházela na noční směnu. Venku už bylo šero a já se nerada, vědoma si povinnosti, šinula k autobusové zastávce. Už zdálky jsem slyšela hluk, třeskot a hlasité výkřiky. Myslela jsem si, že je to výsledkem opilých dospělých, ale zvuky vydávaly vlastně ještě děti. Pět dětí zhruba tak od dvanácti do čtrnácti let, tři chlapci a dvě dívky, se bavilo tím, že rozbíjelo to, co jim stálo v cestě. Zůstala po nich zdemolovaná autobusová zastávka, mimochodem nedávno opravená také po řádění vandalů, lavička u školy, utržená houpačka na dětském hřišti a nyní si jeden z hochů vyřizoval účty s odpadkovým košem.

Jak jsem mohla brzy zjistit, byl to minimálně druhý koš v pořadí. Za hlasitého povzbuzování kamarádů skákal na koš s rozběhem, kopal do něj a měl velkou radost, když se mu podařilo koš roztřískat. Za chvilku mi jel autobus na směnu, měla jsem trochu strach… Přece jenom dětí bylo pět. Kdyby mě napadli, asi bych neměla šanci. A dnes, jak jistě víte, opravdu není o napadání z řad dětí nouze. Troufnou si na dospělé, staré i na ostatní děti. Přesto jsem to nechtěla tak nechat. Klukovi jsem vynadala a zeptala jsem se ho, zda on platil lavičku, autobusovou zastávku, odpadkové koše a další věci, které společně s kamarády zničil. To, co řekl, by po cenzuře bylo: nic. Snůška vulgarismů a výhrůžek se snesla na mou hlavu.

A proto jsem se rozhodla jednat. Zavolala jsem na městskou policii a událost jsem nahlásila. Byla jsem poučena, že nejspíš půjde o vyšší škodu a celá věc bude předána státní policii, která mě bude kontaktovat. Vysvětlila jsem, že na hlídku nemůžu čekat, protože jedu do práce, a vůbec jsem nebyla ráda, že jsem se do toho motala. Nechtěla jsem, aby mé jméno někde figurovalo, ale zároveň jsem nechtěla být netečná k vandalství, které teprve náctiletí způsobili. Škodu nakonec ve výsledku zaplatíme my všichni, pokud nebudou lumpové dopadeni a škoda nebude vymáhána po jejich rodičích. Protože dnes si každé dítě je vědomo toho, že je prakticky nepostihnutelné. Však to každý ví, že někteří rodiče posílají dokonce své děti krást s tím, že se jim nemůže nic stát.

Dva dny se nic nedělo, s výjimkou toho, že jsem postřehla, že zdemolované věci jsou postupně opravovány. Pak až se ozvala státní policie, sepsala protokol a oznámila mi, že děti ještě zastihla o kus dál, jak demolují další vybavení sídliště. Nejmladší z partičky byl desetiletý kluk a nejstarší byla čtrnáctiletá dívka. Škoda je prý vymáhána skutečně po rodičích a vše řeší také odbor péče o dítě.

Byla jsem ráda, že je vše vyřešeno a já budu mít klid. K dalšímu jednání prý nemusím být přizvána, za což jsem měla velkou radost.

Brzy po této události mi začaly přicházet domů výhrůžné dopisy. Dokonce jsem zaznamenala, že se někdo, zatímco jsem byla v práci, snažil vloupat do mého bytu. Zámek mám bezpečnostní, s dobrým kováním a doma je můj pes. Navíc mám v sousedství několik hodných důchodců, kteří jsou všímaví, milí a vycházíme spolu velmi dobře. Tak jsem jednou našla sice poškrábané kování zámku a několik vrypů na zárubních svých vstupních dveří, které jsem si nedávno sama natřela a strčenou sirku v zámku, ale byt jako takový zůstal netknutý.

Paní sousedka mi pak říkala, že zaslechla, jak můj Ben výhrůžně vrčí. Šla ke dveřím a už jen zahlédla, jak někdo od mého bytu utíká.

Nemohla jsem to tak nechat. To, co se nepodařilo nyní, by se mohlo povést příště, třeba když bych byla pryč i s Benem. A tak jsem věc oznámila opět na policii s poukázáním na to, že mám podezření na nezletilé výtržníky nebo jejich rodiče.

Ani jsem nedoufala, že policie něco zmůže. Naštěstí ale zjistili, že výhrůžné dopisy i poškozování mých domovních dveří mají na svědomí právě rodiče dětí, které zdemolovaly část sídliště. Byli zlí za to, že škodu, kterou jejich potomci způsobili, musí uhradit. A tak k účtu za lavičky, autobusovou zastávku, dětské hřiště, odpadkové koše atd. přibyl i účet za škodu na mých dveřích. Došlo i k prošetřování celé události, kde jsem mohla tyto osoby, co nezvládly výchovu svých potomků, vidět. Jak jsem posléze z jejich slovního projevu zjistila, tak ve výchově selhali už i jejich rodiče. Nicméně, když se účet navršil a oni pochopili, že nic proti mně nesvedou, měla jsem už pokoj.

Jsem ráda, že můj syn, ač jsem ho vychovávala sama, je dobře vychovaný, studuje vysokou školu, dělá brigády, aby si na studium vydělal a nikdy na něj nebyly stížnosti.

Jen přemýšlím, jak se příště zachovám, kdybych zase viděla nějakého, byť nezletilého vandala?

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete