To se nám to zase jednou poštěstilo a před vánočními svátky nám táta upadl na náledí v práci a zlomil si na dvakrát nohu. Do toho se jeho mamince neudělalo dobře, měla krvácející průjem a šla do nemocnice taky. Jenže každý byl v jiné. Auto jsme neměly a jezdily vlakem každý den do jedné a pak do druhé. Jenže babička (táty maminka) neměla vědět o našem tátovi, že tam je, aby se o něj nebála. Tak jsme to ještě musely tajit. Babička měla dceru Aničku, která byla nesvéprávná a někdo se o ni musel starat. Samozřejmě to padlo na naši rodinu, aby toho nebylo málo.

Anička se u nás zabydlela velice rychle. Vánoce byly moc hektické. Neměly jsme ten den vůbec na nic čas. Než jsme ráno o Vánocích vyjely do nemocnice, tak  jsme řekly Aničce, aby připravila na večer večeři a uvařila vejce a udělala salát. Pak jsme odjely. Jezdily jsme denně  z jednoho města do druhého, cca  30 minut vlakem +  20 minut pěšky. Zrovna na Vánoce byl táta po operaci. Chtěly jsme ho vidět a vidět ty jeho železné nohy. Když nám volal, říkal, že už je po operaci a že je unavený. Než přijedeme, že si schrupne. Vyprávěl nám, jak mu dali uspávací injekci a když už usínal, slyšel doktora, jak říká: "Tak jaká je to nožička?? Pravá, no jo, pravá," jenže ona to byla levá a táta mu to chtěl říct a usnul.

První, co udělal po probuzení, bylo zkontrolovat obě nohy. Bohudík mu operovali tu správnou. Operace se podařila a kromě občasného cukání a bolesti to prý šlo vydržet. Když jsme tam zrovna přijely, doktor nám hlásil mezi dveřmi, že ho před hodinou převezli do jiné nemocnice. Hlavně, že chtěli telefonní kontakt, kdyby se něco dělo, že nám zavolají. Takže jsme jely zbytečně a zrovna tolik práce nás doma čekalo. No, co se dalo dělat? Otočily jsme se a jely do té druhé nemocnice. Ještě, že to byla nemocnice, kde ležela babička. Přišly jsme na pokoj k babičce, a ta nám mezi dveřmi začala nadávat, že na ni nemyslíme a nemáme ji rádi. Čeká u okna od rána a my si přijedem klidně až dopoledne.

No jak jsme si tohle mohly dovolit? Už jsem viděla na mamce, jak má tiky v koutku a jen ji chytla za ruku, aby nevybuchla. Nakonec jsme našeho tátu posadily do vozíku a odvezly k babičce na vedlejší pokoj, tak byla ráda, že na Vánoce bude mít aspoň syna u sebe. A my jsme jely domů. Když jsme přijely, tak nebylo nic připravené a Anička zabalená v dece si stěžovala, jaká jí je zima. To moje mamka už nevydržela a začala brečet. Tak jsem ji chytla a šly jsme do hospody si dát frťana.  Nakonec jsme nezůstaly jen u jednoho. Protože to byl adventní večer, tak v hospodě brzo zavírali. Ale my si za tu chvilku stihly pěknou opičku pořídit a myslím, že jsme si ji zasloužily, po tom každodenním běhání.

Přišly jsme domů a začaly připravovat večeři kolem 16. hodiny. Bylo nám jedno,  v kolik budem jíst. Celé vysmáté jsme si zbytek večera užily. Řízky jsme trochu připálily, salát ani nedělaly a daly jsme si řízky s chlebem. Byly to velmi zvláštní Vánoce a řekla bych, že byly jedinečné. Ale po druhé bych si to zažít opravdu nechtěla!