V jednom období života jsem se rozhodla podnikat. Lépe řečeno, rozhodli jsme se tak s přítelem. V našem městě se uvolnily nebytové prostory vhodné k podnikání a město poskytovalo lákavou bezúročnou půjčku a nějaké peníze zdarma jako vklad pro začínající podnikatele a nám připadalo výhodné tuto dotaci nevyužít.
Jednalo se o přízemní prostory nedaleko našeho náměstí a my v nich od počátku viděli malou, útulnou restauraci v historickém rázu s klasickou českou kuchyní. Měli jsme kolem sebe spoustu lidí, kteří se zabývali vařením a pohostinskými pracemi. Má neteř je vyučená cukrářka a poté absolventka hotelové školy, má praxi z několika hotelů, můj synovec se amatérsky věnuje vaření, vařil i v zahraničí, a ani jeden neměl momentálně práci. Restaurací by se splnil přítelův dávný sen.
Trvalo několik týdnů, než jsme restauraci s velkou slávou otevřeli. Měli jsme od přátel zabývajících se historickým šermem zapůjčených několik propriet, jako jsou historické zbraně, svícny, korbely, části historického ošacení, nádoby apod. Snad nejvýznamnější proprietou bylo železné rytířské brnění. Naše restaurace proto dostala přiléhavý název U rytíře.
Zpočátku se zdálo, že se nám bude dařit. Restaurace nebyla sice stále plná, prázdná ale také ne. V pohodě jsme zaplatili nájem, vyplatili mzdy zaměstnancům, zajistili zásoby a vše ostatní. Nájem byl na obvyklé prostory blízko centra nízký, a navíc nás naše činnost velmi těšila. Byli jsme páni podnikatelé!
Po několika měsících jsme začali narážet na konkurenci, když se v blízkosti naší restaurace otevřely asijské bistro a stánek s kebabem, a aby nám to snad nebylo líto, vyrostla zde další malá restaurace. Zdálo se, že budeme muset skončit.
Jednoho dne jsme učinili další zoufalé rozhodnutí. Toho dne jsme navařili jídlo a v historických převlecích společně s personálem roznášeli pokrm jako ochutnávku v okolních ulicích. Restaurace byla večer skutečně plná. Další dny nával opět polevil.
„To máme chodit a denně rozdávat jídlo? To asi nic nevyděláme, právě naopak,“ obrátila jsem se na přítele. Tomu v hlavě uzrál další nápad.
Nechali jsme vytisknout letáčky s naší nabídkou a rytířskou zbroj jsme vynesli až k náměstí. Tam jsme našeho plechového chlapíka, který mezitím dostal pracovní nález Vasil Spanilý, nechali stát, aby lákal turisty. Moc šancí jsme tomu nedávali, ale pořád lepší, než nedělat vůbec nic. To jsme si aspoň mysleli.
Když jsme potom večer šli na náměstí pro našeho Vasila, nenašli jsme ho. V rohu náměstí stál jen komínek našich letáčků. S pár letáčky si pohrával vítr a my jsme je museli posbírat.
Tak jsme přišli o restauraci, podnikání i o Vasila. Ten se nakonec našel, když se ho snažili snědí chlapíci prodat ve sběrných surovinách. Majiteli se to nezdálo a zavolal pro jistotu policii.
Vrátili jsme Vasila Spanilého a od té chvíle jsme byli už zase jenom zaměstnanci. A tak tomu je dodnes.
ChytráŽena.cz