Vážka ze zlata

Kdysi jsem dostala od své tchyně dárek. Byla jím obrovská zlatá brož ve tvaru vážky. Ta brož byla tak ošklivá, že jsem ji nikdy nenosila. Věděla jsem ale, že byla drahá, protože tělo vážky bylo vyrobeno z pravého zlata. A tak jsem brož uložila do zásuvky. To bylo na začátku mého vztahu s manželem. Byly to první mé narozeniny, na které byla tehdy budoucí tchyně pozvaná. Svůj dárek nemyslela zle. Jí osobně se brož líbila.

„Tak dlouho jsem chodila kolem zlatnictví a obdivovala ji. Moc se mi líbí. Tobě jistě taky,“ usmívala se na mě maminka mého milého. Nemohla jsem jí říct, že pro mě je dárek obyčejný kýč.

Uběhlo pár let a slavila se svatba. Narodila se nám dcera, a když už chodila do školy, stěhovali jsme se z paneláku do domu. Při stěhování asistovala i dcerka. Manžel byl v práci a já balila v ložnici cennosti. Když jsem pečlivě balila šperky a další, dcera pohlédla na zlatou vážku.

„Jé, mami, ta je krásná!“

„Tobě se líbí?“ Hleděla jsem na dceru. Zřejmě podědila vkus po své babičce, nebo se její nevkus časem vytříbí a ona názor změní. Dcera se mazlila s kýčovitým šperkem.

„Že mi ji, mami, dáš?“ Vycítila příležitost. Tušila, že se mi vážka nelíbí, i když jsem to nahlas neřekla.

„Až budeš větší, klidně ti ji dám. Je ale ze zlata, byla drahá. A tak musíš povyrůst.“

Tím jsem na vážku zapomněla. Přestěhovali jsme se a po čase jsem opět měla narozeniny. Čekali jsme na dceru, až přijde ze školy, a manžel to už nemohl vydržet.

„Co kdybych ti dal dárek už teď?“ Hořel nedočkavostí jako malé dítě. Narozeniny jsme přitom měli slavit až o víkendu. Viděla jsem ale na manželovi, že do víkendu to nevydrží. V tom byl možná horší, než naše dcera. I já byla napjatá, co pro mě manžel chystá. Souhlasila jsem.

Manžel mě obdaroval…zlatou vážkou. Byla nachlup stejná, jako ta od mé tchyně, jen byla místo ze žlutého zlata z růžového. Tehdy, když mě stejným dárkem obdarovala jeho maminka, si vážku jen zběžně prohlédl. A protože jsem ji nikdy za ta dlouhá léta nenosila, zřejmě na ni zapomněl.

„Jé, děkuji,“ usmívala jsem se falešným úsměvem. Nebudu manželovi o vážce od jeho maminky vůbec říkat, umínila jsem si. Uschovám ji společně s tou první hluboko v zásuvce.

Nechápala jsem, jak může mít syn naprosto stejný vkus, jako jeho máma. Kolik je ve zlatnictví různých prstýnků, přívěsků, broží, náramků a podobně? A on si vybere stejný kýč, jako tchyně.

V ten okamžik přišla dcera ze školy. Zastihla mě ve chvíli, kdy jsem celá rozpačitá svírala šperk v rukách.

„Jé, maminko, ty máš tu vážku, co se ti nelíbí? Že mi ji už dáš? Už jsem dost velká.“ Dcera zářila a mému muži tuhl úsměv na tváři. A já vůbec nevěděla, jak situaci zachránit.

Namluvila jsem svému muži, že se jednalo o naprosto jinou vážku, která se mi nelíbila. Manžel si ani nyní nevzpomněl, že jsem tu první zlatou bestii měla od jeho mámy. A proto jsem se snažila věc zachránit tím, že jsem se vymluvila, že první šperk už dávno nemám.

„Ale tato je opravdu krásná.“

Myslím, že manžela jsem moc nepřesvědčila. A tak jsem následujících několik měsíců nosila šperk od manžela na klopě svého saka až do chvíle, kdy začalo mrznout, a já mohla sako s vážkou vyměnit za teplý kožíšek. Ten rok jsem příchod zimy poprvé uvítala.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10