Je to šílené, okolí (krom blízkých) jako by dávalo další rány do zad. Vzpomínám na paní v lahůdkách. Byla tam fronta. Drkla jsem nevědomky do ní a ona mi udělala psychický teror... Další byli zákazníci a kolegyně v práci, jako by nikdo nebral ohled na zničeného člověka. Když se tváříte nešťastně, asi to znamená ,,PŘIDEJTE MI, MÁM MÁLO TRÁPENÍ''...

Moji rodiče to vzdali, říkají, že dožili a to mi též vůbec nepomohlo... Co já bych tu bez nich dělala, zůstala bych sama. Měla jsem strach, že se utrápí, pořád se o ně bojím. Po dvouročním výročí mého milovaného brášky jsem se složila. Až jsem vzdala práci, do které jsem dávala vše. A s maminkou a tatínkem jsem se také oddálila.

Po dvou týdnech jsme to nevydrželi. Milujeme se a vzpomínáme na našeho milovaného. A musím napsat, že si sebe navzájem vážíme a vzájemně se podporujeme... Jen to chce se naučit mluvit o svých pocitech. V pubertě mě přestalo bavit s nimi trávit čas. Teď se snažím každou chviličku být u nich. Říkat jim, jak moc je miluji, objímat je a užívat si každého okamžiku. A má maminka jedná také tak a moc mi to pomáhá. Bohužel lidi okolo ní v práci, známí, jako by netušili, co se stalo, a přesto vypráví o svých synech a jejich krásných životech. Není to tak, že bychom jim to nepřáli, ale hned nás v hlavě napadá, vždyť my ho také měli a také by byl šťastný, kdyby tu byl... Pokud máte známé s podobným osudem, dejte si prosím pozor na svá slova. NIKDO NEPOCHOPÍ, DOKUD NEZAŽIJE. Víme, že život jde dál, ale my se do života nutíme a je to vážně těžké, 21 let s nejúžasnějším člověkem a teď dělat jako by nic po dvou letech? To nám nejde. Vím, že přijde radost do našich životů, ale až přijede princ a vysvobodí mě a budeme mít rodinu. Pak pro nás budou Vánoce a Silvestr zase příjemné. Pořád ale bude... KDYBY TU MOHL BÝT S NÁMI...

Lidičky, nečekejte s láskou a porozuměním na to, až vám milovaný odejde.

Z mé osobní zkušenosti je dobré se nejdříve vcítit do dotyčné osoby, a pak jednat a vytvářet svůj názor.

Nejepska - čtenářka
ChytráŽena.cz