Večerní překvapení

Žijeme s manželem a dvěma dětma v domku se zahrádkou. Vysnila jsem si kdysi malý domeček se zahrádkou, bazénem, hracím domečkem pro děti, kůlnou, obří trampolínou a dětským koutkem. Myslela jsem si, že se mi můj sen nesplní. Ale potkala jsem správného muže, který byl stejně odhodlaný vytvořit šťastnou a spokojenou rodinu, jako já. A proto se nám náš sen splnil. V rohu zahrádky se choulí krásná kůlna se zahradním náčiním, na slunném a částečně zastíněném místě je dětský koutek s hracím domečkem pro děti, je zde i bazén s trampolínou a altánek pro posezení, místo na grilování, a kolem toho všeho i dostatek záhonků poskytujících vitamíny pro celou rodinu.

Tak si tady žijeme a je nám spolu dobře.

Jednou zjara, venku byla ještě zima, ale zubaté sluníčko se už rvalo o svou moc, mě pozdě večer vyrušily podivné zvuky ze zahrady. Chvilku jsem poslouchala, a pak jsem raději vzbudila manžela.

„Vstávej, miláčku. Něco slyším ze zahrady, vypadá to, že tam jsou zloději,“ lomcovala jsem s mužem.

Zaposlouchal se, a pak řekl: „To vypadá, jako by tam plakalo dítě!“

Vážně. Už i já jsem slyšela nářek a vysoký hlásek miminka.

„Proboha? Co dělá dítě na naší zahradě?“

Napadaly mě hrůzostrašné scénáře. Museli jsme ale jednat rychle. Pokud se nějaká bezdomovkyně nebo feťačka rozhodla zbavit nechtěného dítěte právě na naší zahradě, museli jsme dítěti pomoci dřív, než bude pozdě. Naše vlastní děti už dávno spaly. A tak jsme si natáhli přes pyžama bundy a vyzbrojeni baterkami jsme vyrazili v trepkách do zahrady.

„Jde to od kůlny,“ řekl manžel.

Běželi jsme do rohu zahrady. Nebylo pochyb, že zvuk jde z nitra dřevěného domečku. Jak se tam ale někdo dostal, když petlice na dveřích nebyla porušená a zámek byl zamčen? Nebyl čas na přemýšlení. Manžel odemkl zámek, klíče si naštěstí vzal s sebou. Posvítili jsme do míst, odkud vycházel zvuk. A…v rohu se na zemi tísnila hned čtyři miminka! Nebyla to naštěstí miminka lidská, ale kočičí. Co budeme ale dělat se čtyřmi koťaty?

„Co když se pro ně máma nevrátí?“ zeptala jsem se muže. „A co až je objeví děti? Já kočku nechci!“

„Tak je zítra, až děti budou u babičky, utopím,“ podrbal se muž na hlavě.

„Ty?“

„Jo, já,“ řekl muž.

Druhý den ráno si pro děti přišla babička. A muž se vypravil s pytlem do kůlny. Za chvilku přiběhl a táhl mě do domečku. „Pojď, rychle se pojď podívat!“

Nechtěla jsem koťata vidět. Bála jsem se, že mi jich přijde líto. Muž ale jinak nedal a tlačil mě před sebou. Vešla jsem dovnitř a viděla čtyři rezavá klubíčka.

„Jé, podívej, mají modrá očička! A ten růžový čumáček! A jazýček!“ rozplývala jsem se. Koťátka byla opravdu nádherná. Vrněla a byla jako plyšové hračky.

„Jo, jsou stejná jako Felix,“ řekl muž.

„Jaký Felix?“ ptala jsem se. „Snad Garfield?“

„Ne, Felix. Měli jsme kdysi, když jsem byl malý, kocoura. Byl to krásný rezavý kocour. Miloval jsem ho. Dožil se vysokého věku. Když mi zemřel, zařekl jsem se, že už nechci žádnou kočku,“ řekl muž.

„Tak vidíš,“ vrátila jsem se do reality.

„Žádnou. Jen takovou, která by vypadala jako Felix. A teď tu jsou čtyři Felixové.“ Můj muž se sklonil a vzal do ruky jedno z koťat. „Zkus, jak je hebké.“ Dal mi kotě do ruky. A v ten moment bylo rozhodnuto. Od té doby máme doma dvě krásné kočičky. Pro každé dítě jednu. Protože kočka bylo to, co naší zahrádce a domečku chybělo. Ale ani zbylá dvě koťata nebyla utopena. Jedno našlo domov u sousedů, a posledního kocourka si vzali manželovi rodiče.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10