Kromě dlouhých vlasů to ovšem chtělo také ten správný ohoz. Na džíny i džísku jsem si samozřejmě musela vydělat vlastní prací, z týdenního rodičovského kapesného 20,00 Kčs bych šetřila asi tak až do maturity. Jistila to tedy brigáda o prázdninách, v září bramborová brigáda se školou a pak celoroční pečovatelská služba (nákupy, úklidy a nošení uhlí dvěma starým paním) pod tehdejším národním výborem. Když jsem konečně měla kýžený obnos pohromadě, ještě to chtělo vyměnit koruny za tuzexové poukázky - BONY, ovšem to jsem měla štěstí na spolužačku s příbuzenstvem na západě. Kupovat od veskláků bych se tehdy bála. Pak už jen poslední krok - vystát frontu v Tuzexu a bylo to. Jak jsem si pak takto „těžce“ získaného a drahého /džíny 180 bonů a džínová bunda 150 bonů - pro mladší ročníky vynásobit 1 bon pěti korunami :-)/ oblečení vážila. První rifle – mrkváče s kapsami na zip - mi vydržely skoro 20 let, než se definitivně rozpadly, záplaty už skoro nebylo kam dávat.
Na dokreslení, jak mi to slušelo tenkrát a jak vypadám v džísce dnes, přikládám fotografie. Na retro snímku z nádraží jsem druhá zleva mezi stojícími. Ne, nelekejte se, to nejsou tehdejší bezdomovci (to slovo jsme znali pouze ze zahraničních filmů), jen „místní“ skupina historického šermu v civilu. Někam jsme tenkrát jeli... jo, jo, to bylo bezstarostné mládí … (a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty)
Džísku nosím pořád, už ne samozřejmě tu první, ale dnes ji využiju i k sukni - viz druhé foto. Dnešní „shánění“ a nakupování už ale není tak romantické jako kdysi, současný model je ze secondhandu za 150 korun.
Zamačkávám nostalgickou slzu vzpomínek v oku a jdu pracovat...;-)
Krásný den telelot
ChytráŽena.cz