Vedlejší účinky plně akceptuji

Když se i můj otec, který má přes osmdesát let, nakazil nemocí covid-19, byla jsem z toho nešťastná. Patří do rizikové skupiny a jako bývalý horník má plíce zaprášené a rozhodně nefungují tak, jako zdravému člověku. Můj pocit ztěžoval také fakt, že jsem svého tátu nakazila právě já. Nerada, v prvních dnech infekce jsem vůbec netušila, že jsem nemocná, ale nakazila.

První dny probíhaly u mého otce stejně, jako u mě. Horečky, pocení a bolesti, které putovaly tělem a často se stávaly nesnesitelnými. V prvních dnech dokonce zkolaboval. Probral se na zemi a vůbec netušil, kde je. Myslel si, že leží v posteli, a zmateně hledal deku. Já za ním nemohla, protože jsem byla sama nemocná a měla karanténu. A tak jsem mu denně volala já i sestra. V každém telefonátu jsme otce nabádaly, aby si při zhoršení zdravotního stavu okamžitě volal záchranáře. Taťka je ale tvrdohlavý a odmítal.

Když mi konečně skončila karanténa a já dokázala k otci dojít, navštívila jsem ho s tím, že mu nakoupím a zkontroluji, jak se mu vede. Taťka už tehdy mluvil z cesty, byl slabý, dehydrovaný a bezvládně ležel v posteli. Měl silné průjmy. Přemlouvala jsem ho, že zavolám záchranáře.Taťka odmítl. Uvařila jsem mu heřmánkový čaj a šla domů. Sama jsem byla ještě hodně slabá. Cestou jsem ale uvažovala o tom, co bude dál. Co když tátu najdu za den, za dva bez známek života? Cestou jsem volala svému bratranci. Také volal svému strejdovi, mému otci. Svěřil se, že taťkovi už ani nerozuměl. Táta ho navíc oslovoval jménem mé sestry.

Došla jsem domů a rozhodla se jednat. Vytočila jsem číslo záchranné služby. Litovala jsem, že jsem od táty odešla, protože mám klíče od jeho bytu a mohla jsem záchranáře pustit do bytu. Měla jsem strach, že taťka buď neotevře, nebo záchranáře neuslyší, protože má problémy se sluchem a mnoho let trvající velmi silné šumění a hučení v uších.

Nahlásila jsem, jaké problémy mě vedly k vytočení nouzového telefonního čísla, upozornila na to, že otec je covid pozitivní a doufala, že mu pomůžou. O pár minut později mi volala paní z dispečinku, že záchranáři se dostali do domu, otec jim ale svůj byt neotevírá. Nadiktovala jsem telefonní číslo s tím, že bych mohla přijít s klíči. Taťka ale bydlí zhruba dva a půl kilometrů ode mne. Naštěstí se podařilo a taťka telefon přijal. Zvonění předtím ale neslyšel.

Co následovalo, to otec popisoval jako scénu z hororového filmu. Jakmile jsem upozornila, že táta do nemocnice nechce, přestože je v žalostném stavu, záchranáři jednali tak, aby tátu do nemocnice dostali. Taťka skončil v sanitním voze bez ponožek a mířil do nemocnice. To bylo hlavní. Pan doktor mi také volal a ptal se na pár drobností. Vysvětlila jsem mu, že jsem byla pozitivně testovaná a táta to ode mne dostal, i jeho stav, kdy pomalu ztrácí pojem o okolním světě.

Test na přítomnost koronaviru SARS-CoV-2 měl táta pozitivní a putoval na covid jednotku. Ta byla nouzově zřízena z ortopedického oddělení. Následující den jsem mu odnesla potřebné věci včetně chybějících ponožek. Od lékaře jsem se dozvěděla, že má taťka oboustranný zápal plic. Díky tomu, že jsem záchranáře zavolala, jsem mu možná zachránila život, rozhodně jsem mu snížila útrapy a bolest. Taťka dostával velké množství léků ve formě tablet a ještě víc ve formě tzv. kapaček. Byla mu poskytnuta také oxygenoterapie, díky níž se zmírnily jeho problémy s dýcháním.

Denně jsme se sestrou taťkovi volaly, sestra dopoledne a já odpoledne. Ze začátku taťka nadával, že jsem ho do nemocnice nechala odvézt. Já ale věděla, že jsem udělala dobře. Taťka byl vysílený a na náladě nepřidávalo ani to, když jeden z pacientů na pokoji zemřel. Pokoj se plnil a po několika dnech otce přeřadili na druhé covidové oddělení, které bylo zřízeno z oddělení gynekologie. To už bylo taťkovi lépe, a tak žertoval, že toaletní papír sice na toaletě nemají, ale dámských hygienických vložek mají dostatek. Uznejte, kolik mužů může říct, že byli hospitalizováni právě na gynekologii?

Postupem času se pacienti střídali. Taťka kvůli věku a faktu, že obě plíce byly zasaženy zápalem, byl v nemocnici celkem devět dní. Potkal zde dokonce děkana vysoké školy, kterou studuje můj syn, a spřátelil se s ním. Jak mi pak sdělil, pan děkan se dokonce ptal na jméno mého syna, tátova vnuka. Že by měl v budoucnu můj syn protekci? Jak se pak syn svěřil, ani on nezná pana děkana osobně. Zato děda měl to štěstí.

V prvních dnech jsem taťkovi odnesla do nemocnice hlavně hygienické potřeby, a pak jednu minerálku. Ne proto, že bych šetřila, sama jsem ale byla po nemoci slabá a víc jsem toho neunesla. Po dvou dnech jsem mu nabídla, že mu přinesu do nemocnice ovoce, minerálky, případně to, co potřebuje. „Nechoď, šetři se, minerálky mám od pana děkana,“ řekl otec.

Když se můj táta s panem děkanem spřátelil a děkan se uzdravil, propustili ho domů. Taťka na oddělení zůstal. Nikdo si asi domů nenese zbytky ovoce a nápojů. A tak neporušené minerálky ochotně předal mému otci.

„Dokonce mi je sám donesl k posteli,“ chválil taťka nového kamaráda, s kterým se domluvil, že se po vyléčení navštíví.

Otec se dokonce spřátelil i s dvěma lékaři. S jedním z nich jsem mluvila i já, když jsem se ze začátku ptala na stav svého otce. Potkal zde také místního taxikáře, který se nabídl, že tátu vždy ochotně a rád sveze zdarma kamkoli. To netušil, že taťka i ve svém věku chodí často dlouhé trasy zásadně pěšky. Zdálo se, že taťkovi se v nemocnici docela zalíbilo.

Doma je ale doma, a tak byl přece jen rád, když ho po devíti dnech propustili domů. Když jsem s tátou po návratu mluvila, byl pohublý, ale jeho stav byl výrazně lepší. Léčba zafungovala.

A hned druhý den mi řekl, že po léčbě covidu v nemocnici zmizel jeho dlouholetý problém, silné šumění a hučení v uších. Taťka užíval současně s léky v kapačkách také antitrombotika a další léky na ředění krve. Ty nejspíš zafungovaly i na tinitus, s kterým si léta nedokázali poradit ani lékaři z ORL.

A proto bych svůj příběh zakončila optimistickým zvoláním z reklamy: „Vedlejší účinky plně akceptuji…“

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete