Jednak proto, že jsme se přestěhovali do města a tam tak nějak ztratily své kouzlo... U dveří celý den vyzváněly děti, které jsem neznala, dospělí koledníci přijížděli auty, tím pádem štamprdláto odmítali, téměř se nezdrželi, neposeděli... Odříkajíc velikonoční koledu (ne vždy slušného rázu) mi nařezali, čapli vejce, uvázali mašli a pádili dál... Další rok jsem tedy raději rezignovala - nepekla, nebarvila vajíčka, nezdobila byt ani okna, zvonek ztlumila na minimum...

Druhým důvodem bylo, že jsem si za svého milého zvolila chlapce slovenského.... Mnozí možná ani netuší, že na Slovensku se velikonoční zvyky trošku liší od našich... Už jen v tom, že chlapci nechodí dívky vyšupat pomlázkou, ale polévají je vodou... Zdá se to být možná lepší varianta, než dostat nařezáno, ale věřte mi - není.

Vyrůstala jsem na vesnici a Velikonoce tam měly zcela jinou podobu - milejší, barevnější, živější a hlavně veselejší... Celý dům byl nazdoben mašlemi, kraslicemi, květinami, stůl byl plný všeho možného - od pečeného beránka, chlebíčků, obložených talířů, jednohubek až po utopence, u vchodových dveří nachystané ošatky - jedna s malovanými vajíčky, druhá plná pestrobarevných stuh, tác s lahvinkou a skleničkami... „Vybaveni“ jsme byli tedy dostatečně... Bydleli jsme až na konci vesnice, tak to bylo téměř nutností, protože většina koledníků, kteří chodili v tlupách, u nás „zaparkovala“ a zdržela se delší dobu - ať už proto, že jsme byli poslední zastávkou, nikam už nepospíchali a nebo proto, že už někteří odejít nebyli schopni a museli načerpat „nové“ síly.

Jako děvčátka jsme chodily koledovat normálně s chlapci - s pomlázkou, košíčkem, nikoho jsme nešupali... Neexistovalo to, že bychom chodily o týden dříve, jak se to mám pocit zavedlo v posledních letech.

Jako dívky jsme pak už od brzkých ranních hodin byly vzhůru, oblékly jsme se do širokých sukní, které nám dávaly naději, že když se správně prohneme, zmírníme štípance od pomlázky.

Jak tak píšu - normálně mě zachvátil pocit nostalgie... Vzpomínám, promítám si to v hlavě jako film a přijde mi to po těch letech téměř retro... Nevím, jak to chodí na vsi teď - možná už to retro je i tam... Nerozhodný.  Zdá se to tak dávno, co jsme se honili po louce - plni jara - všichni nastrojení, vysmátí, jak vystřižení z obrázků pana Lady.

Jako - jestli tohle bude číst nějaký puberťák odchovaný městem, tak si asi řekne na čem to jedu...

Letošní Velikonoce budou jiné - voňavé, hravé a milé... Co spustilo znovu ono nadšení a radost? Opět moje malá holčička, kterou o to rozhodně nepřipravím a zkusím jí předat kousek mého dětství do jejího, kousek té nostalgie přenést do dnešní doby... Takže - vyzdobíme byt, obarvíme vajíčka, nazdobíme kočičky, upleteme pomlázku a prchneme z města k dědečkovi na vesnici, aby si užila tu pravou atmosféru a já po těch letech vlastně taky.

AngelSusan - čtenářka
ChytráŽena.cz