Velikonoční zamyšlení

Za pár dnů jsou opět Velikonoce a tak bych ráda napsala něco málo k tomuto tématu. Dlouho jsem přemýšlela, jestli si něco takového mohu dovolit, nejsem žádný odborník na historii ani náboženství, nicméně  každý máme právo na svůj názor a já ten můj pohled na svět nikomu nenutím, ale pouze předkládám jako jeden z nekonečné řady dalších.

Jako dítě jsem byla téměř nedotčena, co se týká náboženství a podobných věcí z této oblasti. Rodiče mě nechali sice pokřtít v katolickém kostele, ale to bylo asi tak vše. A mohu říct, že jsem jim za to docela vděčná.
Každý svým způsobem hledáme sami sebe, své místečko tady v tom obrovském „divadle“, kterému říkáme život. Mnohé z nás napadne, jaký smysl to všechno asi má a proč to dnes vypadá na tom našem světě zrovna takhle.  Podobně jsem na tom i já. 

A kde jinde hledat v mém případě, jakožto milovníka knih, než právě v nich. Mimo spousty jiných knížek jsem si kdysi koupila i Bibli. Říkala jsem si, že tam se snad dozvím odpovědi na ty nejzásadnější otázky po smyslu toho našeho člověčího putování životem, které mi  ležely na srdci. Ale přiznám se,  že ani po dvaceti letech nejsem schopna Bibli dočíst.

Jednou z věcí,  která mě „zlobí“, je výklad  smrti Ježíše.  Zatím nejsem schopna pochopit, jak by mohla jeho vražda jakkoliv pomoci mně, abych byla lepším člověkem, abych  přišla do ráje a já nevím, co dalšího. Kromě jiného mi to přijde jako velmi  nesmyslné, nespravedlivé, laciné řešení... Jak by násilná smrt jiného mohla nějak napravit moje chyby a hříchy? Jak ze mne udělá milujícího, moudrého člověka? A každý rok okolo Velikonoc se opět vynořují všelijaké články, které píší znovu to samé - o jakémsi „vykoupení“ pro nás, smrtelníky tím, že ON byl zavražděn. Nedávalo mi to smysl a tak jsem zkusila hledat jinde. A postupně jsem došla  k poznání  poněkud odlišnému, které má však pro mne smysl i logiku a  nejsou to prázdná slova o ničem. Ježíš je pro nás, obyčejné lidičky skutečně tím „Vykupitelem“, bez kterého bychom jen těžko byli schopni se posunout dál ve svém porozumění životu a “plácali“ bychom se v tom donekonečna... On je  skutečně tou pomyslnou bránou, kterou každý jeden z nás jednou projdeme, abychom se ve svém poznání dostali dále. Jenže  to není tak jednoduché, jak nám to  příběh o ukřižování předkládá.

Netvrdím, že můj pohled na toto je správný a úplný, to zdaleka ne, ale prozatím to vnímám následovně -  On je opravdu tou úžasnou bytostí, která nám přináší vysvětlení všech potřebných "pravidel" pro to, abychom dokázali jít životem co nejlépe a neubližovali v takové míře sobě ani druhým. Abychom čím dál lépe dokázali porozumět jak život "funguje" a pochopili, že ať udělám co udělám, za všechno jsem zodpovědný já sám a co dám, to dostanu zase nazpět.  Ale ona změna v našem srdíčku, v  té naší člověčí podstatě nenastane tím, že někde něco odkývám, že budu cosi opakovat a ve mně, v mém nitru se nic nezmění, to opravdu ne.

Ta jeho  jedinečná pomoc pro nás, pro lidi, spočívá v tom, že se budeme snažit pochopit jeho filozofii, kterou přinesl a postupně, krůček za krůčkem budeme měnit k lepšímu toho "našeho člověka".  Není to ovšem jednoduché a tato cesta po nás žádá hodně přemýšlení, přehodnocení  našeho dosavadního způsobu  života,  osobní změnu, neustálé učení se... Nikdo jiný ale za nás nemůže udělat naši práci. Je to jen a jen na nás, kudy se chceme a budeme ubírat a jaké cestičky si vybereme. Když jsem pochopila, kdo je on a co mohu dělat já, bylo to tak úžasně osvobozující a nádherné svojí jednoduchostí!
 
Podle mnohých historických i současných pramenů se zhruba každé dva tisíce let rodí znovu mezi nás ona nádherná bytost, aby pomohla lidem na jejich cestě za poznáním. Naše srdce, rozum a cit nám pomáhají hledat a poznávat jeho slova,  abychom se s jejich pomocí  dokázali měnit ve skutečného člověka... Nejenom Ježíš je nesmrtelný, každý živý tvor má tuto vlastnost. Smrt není konečným řešením, nýbrž pouze nedílnou součástí nekonečného života. A v tom je ona naděje, v té možnosti  změny nás samých, a ne v Ježíšovo ukřižování nevědomými kdysi dávno...

Pro některé  z nás je tohle  ještě trochu  náročné či těžko přijatelné "řešení", protože od nás vyžaduje  v prvé řadě přijetí zodpovědnosti za svůj život, za své činy,  pochopení,  že nejsme žádná oběť něčeho a že jen na nás záleží, co nás potkává a kudy se budeme dál ubírat.  
Nebojte se proto vzít  život do vlastních rukou, nebojte se přemýšlet a hledat další souvislosti o tom úžasném životním putování.  Podporu a pomoc máme  neustále všude okolo sebe i sami v sobě, chce to jenom chtít vidět a slyšet a umět vnímat ony úžasné dary, které máme dnes a denně položené doslova u nohou. A také být pokorný ve svém srdíčku. Lidská pýcha, sobectví a namyšlenost na vlastní hloupost je hlavní příčinou velké většiny bolesti, které je na světě čím dál více a zdá se, jakoby neměla hranic.

Mám to veliké štěstí, že mi osud dovolil poznat, jak nádherný ČLOVĚK  může být a já se těším, že to v budoucnu nebude jev ojedinělý, ale právě naopak. Čekáme na zázrak, který  je vlastně pořád tady, jenom ho uvidět...
Přeji všem krásné prožití velikonočních dnů, a nejenom jich.