Velká černá kočka

Nyní při dešti jsem si vzpomněl na tajemné setkání na chatě. Byl jsem tam sám, venku bylo už chladno, vzpomínám, že to bylo někdy na podzim, blížila se zima a já musel odjet chatu zazimovat. Přes zimu jsme na ni nejezdili. Rodina se mnou tentokrát nejela. Při té příležitosti jsem na chatě také přespal do druhého dne, užít si ještě naposledy ten rok chalupaření, které mám tak rád já i má rodina. Večer jsem se cítil hodně sám, bylo mi smutno, a také zima, a tak jsem se rozhodl, že si zatopím. Rozdělal jsem oheň a cítil, jak se v místnosti rozprostírá teplo, objímá mě a stává se nepříjemným.

Příliš moc jsem zatopil, uvnitř je horko jako v pekle. Proto vstávám, abych vyvětral. Otevřu rovnou dveře do chaty. Světlo nechávám zhasnuté, aby mi sem nevlétla nějaká zbloudilá můra. I když na můry je venku už až moc zima. Je pár minut po půlnoci, venku černé ticho, tma, mrholí.

Sednu si na gauč a koukám do tmy. Po chvilce zaznamenám periferně nějaký pohyb. Nebo se mi to jen zdálo? Podívám se pořádně, ale nevidím nic podezřelého. Asi se mi to jen zdálo. Přesto mě něco nutí neodvracet od dveří do chaty zrak. Najednou si uvědomím, že z té tmy na mě koukají dvě velké žluté oči černočerné kočky. Civíme na sebe bez pohnutí. Jako bych na chvilku zapomněl i dýchat. Horečně přemýšlím. Kde by se tady vzala kočka? Tady, na samotě? K nejbližší civilizaci je to přes patnáct kilometrů. Kočka vypadá docela krotce.

Lehce se pohnu, a kočka stojící takřka celá uvnitř chaty couvne ven, aby se hned vrátila zpět. Zřejmě ji láká teplo, které se rozprostírá uvnitř. Opět tiše kouká na mě, na interiér chaty. Jako by přemýšlela, jestli je na gauči vedle mě dostatek místa, aby se schoulila v teple a bezpečí mé chaty.

Je černá jako noc, která ji doprovází a stejně tak tajemná. Vstávám a jdu k ní, ale ona se jen otočí a zmizí ve tmě, jako by tu vůbec nikdy nebyla. No nic, je vyvětráno, jdu spát.

Od tohoto okamžiku můj život nějak doprovází černé kočky. Jednu jsem zachránil sraženou u silnice. Dopravil jsem ji k veterináři snad v poslední chvíli. Měla na kahánku. Její touha žít byla ale silnější, než smrt. Zřejmě nenastala ještě její chvíle. Ujala se jí později má sousedka. 

A nyní si můj vnuk pořídil kotě, černé, se žlutýma očima. Jako by se vrátila kočka tenkrát z chaty. Taky má ráda teplo. Kocourek se rád rozvaluje na gauči. A jedna černá kočka zachránila zase mě. Cestoval jsem do lázní autem a všiml si jí u silnice. Zastavil jsem, abych kočku vyplašil a utekla dál od silnice, kde na ni číhalo nebezpečí. Moc se jí nechtělo. Chvilku mi to zabralo. Když jsem pak pokračoval, zjistil jsem, že o kilometr dál je hromadná dopravní nehoda. Několik aut do sebe vrazilo a mělo to tragické následky. Když jsem si pak uvědomil, asi nebýt černé kočky byl bych na místě právě v okamžiku, kdy se nehoda stala. A možná, že bych už tento příběh ani nenapsal…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10