Velmi krátké setkání před porodem

Bylo mi tehdy 27 let  a čekala jsem své první dítě. Jak už to u prvorodiček bývá, vše bylo pro mne nové a nečekané. Na jednu stranu je to výhoda. Nedělala jsem si zbytečně starosti s porodem a špatným průběhem nebo dlouhou dobou.

Prostě jsem šla do toho po hlavě a bez přípravy. Měla jsem ještě týden do termínu porodu, sbalila jsem tašku - ale ne sobě, ale manželovi. Jako už tolikrát předtím, jel na montáže a měl se vrátit za týden. Svou tašku jsem měla nachystanou u postele už měsíc. Ale stále nic nenasvědčovalo tomu, že se něco bude dít. Uvařila jsem si dobrou večeři a šla spát. Ve čtyři hodiny ráno jsem začala náhle krvácet. Zavolala jsem si sanitku a jela do porodnice sama. Celé město ještě spalo, jen naše nemocnice byla rozsvícená, jako by tam  noc neexistovala. Přivítala mě drobná sestřička, s krásným slovenským přízvukem. Minimálně hodinu trvalo, než se mnou prošla vstupní papíry a než udělal doktor vyšetření. Ještě jsem měla čas, ani plodová voda neodtekla. Protože byla stále noc, tak mě poslali si lehnout. Spát už jsem samozřejmě nemohla. V hlavě se mi motalo 1000 myšlenek. Hlavně jsem chtěla už držet malou v náručí. To se mi ovšem splnilo až za dlouhých 8 hodin.

Každou hodinu jsem musela na vyšetření, jak jsem otevřená a jak postupuje porod. Tato vyšetření dost bolela a ta sestřička si bez mrknutí oka stoupla ke mně, chytla mě za ruku a tím mi neskutečně pomáhala. Nemusela jsem jí ani nic říct. Prostě mě držela. Myslím, že kdyby tam byl manžel, tak mi nepomůže tak jak ona. Asi za osm hodin od mého příjezdu se rozhodl doktor pro císařský řez, pro nepostupující porod a špatné ozvy miminka. A v té chvíli se mě ta sestřička ptala, jestli nechci někoho k porodu zavolat. Já jsem se na ni podívala a řekla jsem, že je manžel v Německu a přijede až za pět dní. Ale jestli jí to nebude vadit, ať jde na sál se mnou. Dostala jsem epidurál a byla jsem při vědomí. Po celou dobu stála u mé hlavy, vysvětlovala, co se bude dít a držela mě za ruku. Malou zachránili za pět minut dvanáct. Museli ji křísit, ale byla v pořádku.

Ta sestřička už měla dávno jít domů, ale zůstala  se mnou až do konce. Jsem jí moc vděčná. Ale bohužel tenkrát jsem ji viděla naposled. Ani nevím, jak se jmenovala. Doufám, že stále pracuje jako sestra, protože takových lidí jako ona by mělo být víc.