Nedávno jsem zde četla článek o nepříjemném chování úřednice vůči starší osobě. Já jsem zažila hodně nepříjemnou sestru, když jsem byla s dcerou na chirurgické ambulanci. Tehdy bylo dceři šestnáct let. Přišla ze školy a říkala, že ji bolí břicho. Vzhledem k tomu, že právě dostala menstruaci, tak jsme si obě myslely, že bolest souvisí s ní.

Občas dcera mívala právě při menstruaci silné bolesti břicha. Šla si tedy lehnout. Ráno se cítila dobře, tak se nasnídala a odešla do školy. Po poledni přišla se slzami v očích. Je jí prý strašně špatně a dvakrát ve škole zvracela. Nejprve mne napadlo, že by to mohl být zánět slepého střeva. Když mi ale řekla, že zvracela poté, co snědla pár soust, tak jsem to tipovala na žaludek. Nejdříve návštěvu u lékaře odmítala, ale potom jsme šly na pohotovost.

Cestou mne napadlo, jestli dceru vyšetří, když zde není dětské oddělení. Potom jsem si řekla, že pohotovost je od toho, aby ošetřili každého. V čekárně nikdo nebyl. Po chvíli se otevřely dveře a vykoukla sestra. Ani jsem jí nedopověděla, proč jsme přišly a už mne přerušila otázkou: „Proč jste nejely na dětské do krajské nemocnice?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že autem nejezdím a na cestu autobusem nebo vlakem se dcera necítí. „On by se někdo našel, kdo by vás tam dovezl. Jen chtít.“ Tato slova sestry mne úplně rozpálila. Už přesně nevím, co jsem řekla. Ale něco v tom smyslu, že opravdu momentálně nemám nablízku nikoho s autem. Sestra opět něco namítla.

Naštěstí z ordinace vykoukla paní doktorka a ptala se, jaký máme problém. Když uviděla dceru, která celá zkroucená a se slzami v očích seděla na židli, si vyslechla, co ji bolí. Potom řekla: „Já ji samozřejmě vyšetřím, a kdyby bylo potřeba, tak dostanete sanitu na cestu do krajské nemocnice.“ Nedovedete si představit, jak se mi ulevilo. Paní doktorka řekla sestře: „Já musím teď doběhnout na oddělení, za deset minut jsem zpět, zatím zapište údaje o slečně.“ Sestra tedy dceru pustila do ordinace. Chtěla jsem jít také, ale těsně přede mnou dveře zabouchla. Tak mne to šokovalo, že jsem zůstala stát u těch dveří a zírala na ně. Potom jsem už jen slyšela velmi nepříjemný hlas sestry z ordinace: „Jméno, příjmení, bydliště, datum narození…“ Bylo mi dcery strašně líto.

Než jsem se z toho šoku vzpamatovala, tak už se vracela paní doktorka. „Proč jste nešla s dcerou dovnitř?“ Odemkla a pouštěla mne do ordinace. Měla jsem na jazyku pár slov, ale potom jsem raději mlčela. Ihned, jak paní doktorka vešla, sestra najednou změnila tón hlasu a začala na dceru mluvit úplně jinak. Dokonce ji utěšovala. Během pár minut byla dcera vyšetřena a paní doktorka řekla: „Tak já si tě tu přes víkend nechám na pozorování. Máme tu volný pokoj, tak tě tam ubytujeme. V neděli mám službu, přijdu se na tebe podívat. Sestřičko, odveďte pacientku na oddělení a já tam zavolám, že jdete.“ Sestra vykročila z ordinace. Já jsem paní doktorce děkovala a rozloučila se s ní. Dcera stála mezi dveřmi a ihned jak jsem přišla k ní, tak mne chytla za ruku. Ta její byla úplně ledová a klepala se. Sestra se ani nepodívala, jestli za ní jdeme a rázovala chodbou. Až u schodiště se zastavila a počkala na nás. Zde mi řekla, že mohu dojít dceři domů pro věci a ona ji zatím dovede na oddělení. Řekla jsem, že půjdu s nimi, abych věděla, kde bude mít dcera pokoj a potom skočím pro věci. Došly jsme tedy na oddělení a zde nás převzala usměvavá sestřička. Dovedla nás na pokoj, a když viděla, jak je dcera vyplašená, tak si s ní začala povídat. Ihned jsem věděla, že nyní je už v dobrých rukou. Po předání informací a krátkém rozhovoru jsem šla domů dceři pro věci. Během čtvrt hodinky jsem se vrátila. Sestřička ještě byla s dcerou na pokoji a odešla, až když mne uviděla. Chvíli jsem si ještě s dcerou povídala, dokud se úplně neuklidnila.

V pondělí po obědě dceru propustili. Sestřička mi předala propouštěcí zprávu a řekla, že by měla pár dnů držet šetřící dietu. Prý měla zánět žaludku. Zprávu jsem nesla k dceřině dětské lékařce a informovala se na podrobnosti nemoci. Paní doktorka mi řekla, že nyní se mezi mladými lidmi tyto záněty vyskytují a jsou bakteriálního původu.

Doma se dcera pochlubila, že byla taková VIP  pacientka. Sestřičky si myslely, že ji zde paní doktorka nechala ze známosti. Sanitář, který ji vedl na sono břicha, se snažil zjistit, jak to, že ji dali na dospělé oddělení. Dcera mu odpověděla: „Protože to mám domů jen přes ulici, tak přeci nepojedu do nemocnice vzdálené dvacet kilometrů.“

Teď už se tomu smějeme, ale byl to pro nás opravdu otřesný zážitek. Setkání s tak nepříjemnou sestrou nepřeji nikomu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10