Veselé cestování

Dost často jezdím autobusem a vlakem. Ať chci nebo nechci, tak občas vyslechnu rozhovory cestujících. Mnohdy jsou dost osobní, ale někdy jsem se moc zasmála. A nejen já. Pokud jsou aktéry rozhovorů děti, tak většinou pobaví téměř celý autobus.

Jednou jsem jela autobusem z nedalekého města. Na zastávce u nemocnice zadními dveřmi nastoupila mladá maminka s miminkem v kočárku. Předními dveřmi nastoupil asi pětiletý chlapeček a hlásil řidiči: „Já bych chtěl jízdenku pro mne, maminku a Kačenku domů.“ Pan řidič je asi už znal, protože se na nic neptal a dal chlapci jízdenku. Ten celý šťastný, že dle pokynů maminky, vše vyřídil, utíkal přes autobus. Již cestou volal na maminku: „Mám pro nás jízdenky a ještě mi zbylo na zmrzku.“ Maminka chlapce pochválila, že jízdenky koupil. Zároveň mu vysvětlovala, že musí říci panu řidiči jméno zastávky, kde budou vystupovat. Chlapec se tedy chtěl vrátit a nahlásit, kde vystoupí. Maminka ho včas zadržela, protože autobus se už rozjel. Dohodli se, že příště bude chlapec opět kupovat jízdenky a to už vše vyřídí správně. Věřím, že se to velmi brzy naučil, protože z malé vesničky asi jezdí do města často.

Jindy jsem jela autobusem od lékaře. Bylo to po poledni, když jezdí děti ze školy. Když jsem procházela autobusem, všimla jsem si chlapce s dívkou, kteří seděli vedle sebe. Měli na sobě stejné bundy – chlapec v modrém odstínu a dívka v červeném. Mohlo jim být kolem šestnácti nebo sedmnácti let. Sedla jsem si na sedadlo za ně. Dívka si něco četla a chlapec poslouchal písničky z mobilu. Na další zastávce nastoupila maminka s asi tříletou holčičkou. Ta si ihned obou studentů všimla a na celý autobus křičela: „Jé, tady jsou velká dvojčátka!“ A ještě na ně ukázala rukou. Chlapec se podíval na dívku. Ta byla zabraná do čtení, ale vycítila, že se něco děje. Podívala se tedy na chlapce a ten se začal smát. Dívka se také usmála. Maminka s holčičkou popošla a posadily se. Holčička pořád mamince vypravovala něco o velkých dvojčátkách. Chlapec s dívkou si zřejmě vůbec do té chvíle neuvědomili, že mají stejné bundy. Zbytek cesty se spolu bavili a pořád se smáli. Možná díky této malé holčičce navázali nové přátelství nebo třeba i něco více.

A ještě jeden příběh pro pobavení. Tentokrát z vlaku. Seděla jsem v oddělení pro ženy. Byla tam ještě volná místa, tak si přisedli dva mladíci, asi studenti. Jeden byl dost silný Čech a druhý štíhlý, podle obličeje bych ho tipovala na Japonce. Jen se vlak rozjel, tak Čech vyndal z batůžku svačinu – pět rohlíků, balíček salámu a colu. Japonec vyndal obloženou bagetu a energetický nápoj. Bavili se spolu anglicky. Japonec ukusoval bagetu a zároveň něco hledal v mobilu. Český chlapec vyndal rohlík a položil na něj asi tři kolečka salámu. Už ho zvedal k ústům. Najednou se zarazil a obrátil se na Japonce. Podával mu rohlík se salámem a řekl asi toto: „To je typická naše svačina na výlet. Ochutnej.“ Japonec na to chvíli koukal. V duchu mne napadlo, že si vezme jen ten salám a rohlík ne. A opravdu. Japonec natáhl ruku a vzal si ty tři kolečka salámu. Neubránila jsem se a usmála se. Japonec se na mne podíval a také se usmál. Čech se jen pousmál a řekl česky: „Už je náš, taky jí jen salám.“ Potom mu anglicky něco říkal, ulomil kousek rohlíku a podal mu ho. Japonec si ho tedy vzal a snědl. Dále už každý pokračoval v jídle své svačiny. Japonec zabraný do mobilu a Čech vytáhl tablet. Po svačině se bavili o cíli své cesty, a co vše navštíví. Po návratu domů jsem tento příběh vyprávěla dceři, protože vím, že by také sáhla jen po salámu. Z toho lze usoudit, že jsou děti všude stejné. Jedly by jen to, co jim chutná.

Jaa123 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete