Pracuji jako recepční na vysokoškolských kolejích. Je to zajímavá práce. Musím ovládat hodně počítačových programů, být tak trošku také prodavačka, to proto, že na recepci máme i doplňkový prodej sladkostí a nápojů, psycholožka, opravářka, protože v době, kdy v budovách nejsou údržbáři, musím zajistit chod kolejí, zdravotnice apod. A součástí mé práce je i obchůzka objektu. Kolej sestává z pěti budov. Ty jsou sice propojeny vnitřními chodbami, ale v současné době jsou spojovací chodby uzavřeny a probíhá v nich rekonstrukce. Proto musíme obcházet objekt přes dvůr.
Vše, co se týká našich objektů, je dostupné přes čipy. Tyto čipy nám otvírají turnikety jak do hlavní budovy, tak také dveře ze dvora do jednotlivých budov. Čipy má každý ubytovaný student, dostává je také komerčně ubytovaný, který je ubytován mimo hlavní budovu a máme je samozřejmě i my zaměstnanci.
Nastoupila jsem právě na odpolední směnu. Slunce pálilo, jako by bylo pravé poledne. Zjistila jsem, že odpadkový koš zůstal po ranní směně plný. V tu dobu byli už ostatní zaměstnanci pryč. Na odpoledních a nočních směnách jsme tam jen my recepční, na každé směně jedna. A tak jsem se rozhodla zavčasu koš vysypat. Kontejnery jsou na dvoře, z kterého se do hlavní budovy dostáváme právě čipem. Ven to jde i bez čipu. Vyšla jsem na dvůr a úplně jsem zapomněla, že nesu jen pytel s odpadky. Svůj i služební telefon jsem nechala na recepci, a s nimi i zmíněný čip.
Vyhodím odpadky a nevím, jak se dostanu zpět. Nemohla jsem nikomu zavolat a teď o prázdninách je na kolejích minimum převážně zahraničních studentů. Ti se přes den moc na kolejích nezdržují. Přesto jsem se snažila někoho zavolat. Oken bylo otevřených dost, nájemníci pokojů byli ale asi mimo. A tak mi nezbývalo, než čekat. Měla jsem strach, aby se něco vážného nestalo. Jak například ubytuji náhodně příchozího hosta, když recepce je prázdná? To, že si někdo nekoupí minerálku nebo něco na zub, to se dalo oželet. A tak jsem chodila na přímém slunci a čekala. Byl víkend, a tak na dvoře nebyli ani zaměstnanci stavby, kteří tu běžně pracují. Prostě prázdno, jen já na přímém slunci.
Po dvou hodinách, kdy už jsem ani nedoufala, že mě někdo vysvobodí, a hlavou mi táhla otázka, co budu dělat, když mě přijde vystřídat noční směna a já na recepci nebudu, se náhle dveře otevřely a vyšla jedna ze zahraničních studentek. Málem jsem jí líbala ruce, jak jsem byla z její přítomnosti nadšená. A ihned jsem se drala dovnitř.
Když mě pak střídal večer kolega, který přišel na noční, zajímalo ho, kde jsem v uplynulém dni byla, že jsem tak krásně opálená. Raději jsem mu ani neříkala, že jsem se tak opálila v práci.
Jen si od té chvíle několikrát kontroluji, když opouštím prostor recepce, jestli mám s sebou klíče, telefony a čip, jehož absence mě tehdy uvěznila na dvoře našich kolejí.
ChytráŽena.cz