Videokamera

Od svého mládí manžel rád fotografoval a fotky si také sám dělal. Dříve fotil krajiny a krásy svého rodného města, pak v pozdější době své tři děti, rodinné slavnosti, svatební obřady svých dětí a v neposlední řadě vnoučata. Od svých prvopočátků fotografování vyměnil hodně fotoaparátů, od těch jednoduchých až po dnešní digitální. S tímto fotoaparátem nemusí fotograf mít nějaké zvláštní vědomosti, aparát vše dělá automaticky a ještě je vidět, co se vlastně vyfotilo. Technika jde holt do předu a nedá se zastavit. Tento digitální aparát si chtěl vzít s sebou na výlet s našimi vnoučaty spojený s piknikem v přírodě.

Ale pěkně od začátku. Jsou hlavní školní prázdniny, je krásný slunečný víkend a já se s manželem rozhodla, že společně s dcerou „vyrazíme“ do přírody s vnoučaty. Cíl cesty byla Soláň, kde jsme my s našimi dětmi jezdili na prázdniny na podnikovou chatu. Byla to velká chata s prostornou loukou a nádhernou přírodou, kterou jsme chtěli ukázat svým vnoučatům. Na cestu bylo vše připraveno, sbaleno a naloženo do mikrobusu. Nasedáme, dcera usedá za volant, startuje auto. „Máme všechno pro náš výlet? Nikdo nic nezapomněl?“ ptá se dcera. Mlčení je souhlas. A vtom si manžel vzpomněl, že nemá fotoaparát a tak dceři povídá, ať skočí domů pro videokameru, že to alespoň budou pohyblivé obrázky. Dcera se vrací s kamerou a my konečně můžeme odjet na vytoužený výlet.    

Během cesty manžel vypráví vnoučatům, jak jsme jezdili na tuto chatu, jak sbírali houby a borůvky a objasnil jim vlastně pojem piknik. V autě si manžel vlastně uvědomil, že nikdy s kamerou nepracoval, ale věřil, že ho poučí dcera, která již natáčela své ratolesti. Cesta uběhla rychle a my již ze státní silnice vidíme chatu. Ještě zdolat kopec a zastavujeme na místě před chatou, kde shodou okolností jsou naši známí z práce a dovolují, abychom na louce zůstali. První vystupuje nejmladší vnuk Zdeněk, rozhlíží se po okolí a povídá: “Dědo, tam se pasou kravičky, ale žádná není fialová“. Protože manžel chtěl celý náš výlet zdokumentovat hned od začátku, bere si kameru a požaduje dceru, aby mu ukázala to základní. Manžel se seznamuje s tím, jak se kamera drží, kam se koukat, jak se zapíná a vypíná. Začínáme vybalovat věci z auta a manžel současně tuto činnost natáčí. Vidím, jak křečovitě drží kameru, protože má strach, aby mu espadla. Vnoučata rozprostírají deku, já s dcerou připravujeme občerstvení.

Usedáme, z rádia zní krásná hudba a účastníci výletu se dávají do posilnění po dlouhé cestě. Manžel vše z blízkosti natáčí, podívám se na něj a on pomalu couvá. Domnívala jsem se, že chtěl naši jídelní skupinku natočit včetně okolní přírody. Ale manžel padá na zem a všem toto přišlo k velkému smíchu. Rozeběhla jsem se k němu, abych zjistila, co se vlastně stalo. A byla jsem překvapená a také jsem neudržela smích. Manžel totiž uklouzl na kravském lejnu. Bylo jasné, že v kalhotách nemůže dál vegetovat. Bylo horko a tak šel do trenýrek. Já jsem je trochu vodou umyla a protože sluníčko hezky hřálo, kalhoty rychle vyschly a dokonce se ztratil i nepříjemný zápach. Vnoučata skotačila, z blízka si prohlížela pasoucí se kravičky a obdivovala krásu této přírody včetně studánek s průzračnou pitnou vodou.

Manžel si oblékal kalhoty, protože bylo rozhodnuto, že se půjde do lesa na houby případně borůvky. Odcházíme a manžel se snaží stále natáčet, abychom měli živou památku na tento výlet. Procházíme lesem a já slyším našeho vnoučka, jak volá na dědu: „Pojď se podívat, jaký jsem našel veliký hříbek.“ Manžel pomalu kráčí k vnoučkovi, dívá se do hledáčku kamery, která je nasměrována na údajný hříbek. Pozoruji manžela, jak má zájem, aby hříbek byl natočen z co nejmenší vzdálenosti. Nebyl. Při posledním kroku zakopl o pařez a padá směrem na tento hříbek, který Zdenečkovi zcela zlikvidoval. Zdeněček se usmál a povídá: „Dědo, to nevadí, já ještě najdu větší hříbek“.  A měl pravdu. Našel opravdu veliký. Každý si nesl ten svůj košík s nalezenými houbami k autu. Tam si každý udělal hromádku se svým jménem a manžel tento úlovek natočil, aby v budoucnu děti viděly, že z nich jsou také houbaři. Nejvíce nasbírala dcera, ale Zdeněk měl největší exemplář. Po náležitém občerstvení jsme se vydali pěšky velmi krásnou přírodou do restaurace Soláň, kde si vnoučata pochutnávala na zákuscích a zmrzlině. Po náležitém odpočinku jsme se vydali zpět k zaparkovanému autu. Manžel stále nosil s sebou kameru a snažil se zachytit ty nejkrásnější zážitky a krásnou scenérii tamní přírody.

Jsme u auta. Nakládáme vše, včetně nasbíraných hub, které doma usuším na pozdější dobu. Loučíme se z osazenstvem chaty, nasedáme a ujíždíme k domovu. Vnoučata si sdělují navzájem své prožitky. Cesta ubíhá velmi rychle a my zastavujeme u domu. Rychle všechno vybalit a hlavně vnoučata jsou zvědavá na manželovu dokumentaci z tohoto úžasného výletu. Manžel podává kameru dceři, abychom si ještě jednou připomněli prožité zážitky. Televize je zapnutá, dcera drží v ruce kameru a začala se smát. My jsme zatím nevěděli, co se děje. Jakmile dceru opustil smích, sděluje nám, že v kameře nebyla kazeta. Ona že si nepřekontrolovala kameru, když ji v rychlosti doma brala, ale manžela pochválila, že byl úžasný a nápaditý kameraman.

Toto bylo jeho první a také poslední natáčení videokamerou a zůstal věrný klasickým fotografiím. Vzpomínám si, že podobná situace se mu stala s fotoaparátem na kinofilm. Šel fotit podnikovou požárnickou soutěž, ale film v aparátu neměl.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10