Po roční přestávce v cestování díky Covidu se ve vzpomínkách vracím k naší cestě před rokem.
Vždy v únoru utíkáme s kamarádem někam do teplých krajin a minulý rok tomu nebylo jinak. Už sice pronikaly zprávy o té neznámé nemoci, ale měli jsme vše zařízené - nahlásili jsme se do aplikace Drozd a také Ministerstvo zahraničních věci Vietnamu nás pravidelně informovalo o situaci ve Vietnamu. Vše v pořádku, užijte si cestu. A tak jsme vyrazili.
První zastávka Hanoj - ubytování v centru a tak sháníme odvoz. Taxi nechceme, tak vyrážíme MHD - malý minibus, prý nás tam doveze - no trochu nás převezl. Najímáme si tuk-tuk a ten nás doveze... Trochu se prospíme a jdeme objevovat Hanoj. Bydlíme přímo v centru - kolem nás jsou uličky a samé jídlo a jídlo - oči přecházejí. Sedí se na malých stoličkách venku a jídlo se připravuje venku. Všude čistota a spousta čerstvé zeleniny, ovoce a darů moře. Je fakt, že někdy v uličkách bloudíme a až navigace nás dovede zpět do hostelu.

Nemine nás kulinářský zážitek při obědě na lodi a vydáváme se prozkoumat Jeskyni zázraků, kde si pohladím kamennou želvu - prý pro dlouhověkost. Jeskyně je krásně nasvícená a krajková výzdoba je úžasná. Nicméně den rychle utíká a my se plní zážitků vracíme do Hanoje a vyrážíme do večerních uliček na nějaký gastronomický zážitek.
Další den vyrážíme tuk-tukem k Mauzoleu Ho Či Mina. Mimochodem z centra je to krásná procházka, ale my jsme si „tvrdě“ zaplatili za tuk-tuk. Holt jsme málo smlouvali. Očekávali jsme dlouhou frontu, ale ejhle, byli jsme tam skoro sami - Covid už holt cestování nepřeje. Tak jsme si aspoň prohlídli vše v pohodě a klídku. Ho Či nebyl zrovna na balzamování v Moskvě, tak jsme pomalým krokem za bedlivého dozoru vojáků obešli jeho sarkofág.
Dalšími zajímavostmi jsou muzeum Ho Či Mina a jeho rodný domek (Nha San Bac Ho), budova Národního shromáždění a Prezidentský palác, který dnes využívá vietnamský prezident - tak sem nás nepustili, tak aspoň nakukujeme. Procházkou se vracíme zpět a míjíme Citadelu, vojenské muzeum pod širým nebem.
Projdeme se ještě Hanojí a dáváme si poslední kávu, která je pro tuto oblast typická - Hanojské vaječné kafe. Prý je to tajná receptura - vyšlehá se žloutek a při šlehání se přidává kondenzované mléko a cukr a vanilka. Nemám ráda sladkou kávu, nicméně tato káva je výtečná - hlavně, když sedíte v jedné z mnoha četných kaváren na ulici a sleduje ten život venku v ulicích. Chce to se zastavit a nechat ten život trochu pomalu plynout.
Ještě se projít večerními uličkami, které jsou živé dlouho do noci, a do hajan. Zítra nás čeká 13hodinový přesun vlakem do Hue. Jedeme za teplem. V Hanoji je kolem 10 stupňů a dost často mží. Ještě že jsme přiletěli v zimním oblečení...
Hanaj - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz