Víkend v nemocnici

Jedno šedivé listopadové ráno mě ze spaní vytrhl povědomý zvuk. Ve vteřině jsem stála u postýlky dvouletého synka a nevěřila svým očím. Vítek stál opřený o roh postele, držel se za bříško. Kalhoty od pyžamka položené vedle sebe a začínal s kakáním. Pohled, který by po ránu probudil každou mámu. Popadla jsem kluka a řítila se s ním na toaletu.

Po cestě za námi zůstávala žlutozelená cestička. Sáhla jsem malému na čelo. Smál se, opakoval to po mně. Teplotu neměl, dožadoval se snídaně a vypadal zdravější, než kdy jindy. Sotva jsem ho umyla a převlékla do čistého, stala se nehoda znovu a potom během celého dopoledne asi ještě desetkrát. Bylo nad slunce jasné, že tady bude potřeba rada lékaře. Místo oběda jsme dali jen suchar, na cestu se vybavili pitím a vydali se k doktorovi. Vítek měl výbornou náladu, hrál si s novým autíčkem, prohlížel pohádkovou knížku. Na středisko to máme jen pár minut, ale stejně jsme po cestě dvakrát přebalovali. Paní doktorka nás ani nevyšetřovala, napsala doporučení a my mířili do nemocnice.                         

Sestřička na oddělení synka nasoukala do erárního pyžamka s motivem krtka. Byl z něho tak unešený, že si nestačil všimnout ani toho, že ho někdo vyšetřuje a odebírá krev. Smáli se, vyprávěli mu hlouposti. Ten den měli službu samí fajn lidi a já jim za to moc děkuji. Po pár hodinách přišly první výsledky. Mohla jsem si oddechnout. Nebyli jsme nemocní, nejednalo se ani o infekci a nás výhledově čekaly ještě asi dva dny, než se situace dá do normálu. Člověku se asi často nepoštěstí pobýt v nemocnici beze stresu a tak jsme si to s Vítečkem docela užívali. Hráli jsme si v dětském koutku, prohlíželi knížky, jezdili na skluzavce, doplňovali tekutiny a přebalovali se. Ze začátku každých deset minut, potom se intervaly prodlužovaly a já měla víc času se dívat kolem sebe. Na tomto oddělení jsem ležela jako šestileté dítě i já. Maminky v té době ještě neměly možnost v nemocnicích být se svými dětmi. Dodnes mi zní v hlavě vysoký hlas vrchní sestry, která na mě křičí, ať ty prášky žeru pořádně. Já tehdy měla strachem sevřený krk tak, že jsem nemohla polknout tabletu ani s litrem nemocničního čaje. A špatný pocit z toho, že mě hned ráno odvede sestra někam, neřekne, co se bude dít, ani jestli to bude bolet. K obědu jsem navíc musela dojíst celou porci fazolek na smetaně. Dlouhá tvrdá vlákna ze špatně oloupaných lusků se nedala polknout a můj žaludek stávkoval. Od okýnka mě dvakrát vrátili, abych oběd dojedla. Chtělo se mi křičet i plakat dohromady. Zdálo se mi, že mě tu nikdo nemá rád, že mi nikdo nerozumí. Kdyby tak šlo odtud utéct!         

Z přemýšlení mě vytrhla jedna ze sestřiček. Přišla se podívat, jak se nám daří, jestli Vítek není opruzený. Měla už ke konci směny, bylo na ní vidět, že toho má dnes dost. Přesto k nám byla milá. Přisedla si na houpačku a vzpomínala na svoje dětství. Jako malá bývala hodně nemocná a doktorů i nemocnice si užila dosytosti. Když na pokojích zlobili, museli nahlas číst z pohádkové knížky. Když lumpačili ještě víc, byly jim odebrány pyžamové kalhoty a to znamenalo velkou potupu. Na pokojích byly dívky i chlapci dohromady. Smála se tomu, jak chodili hromadně na WC. Potřebu museli vykonávat před ostatními. V době, kdy byly na chodbě jen dvě toalety na houf infekčních dětiček to bylo zřejmě složité. Vyšetřování probíhalo také jaksi hromadně. Většinou na posteli malého pacienta si pan doktor poslechl aspoň srdce a změřil tep. Co to bylo za ránu, když se musely odhalit čerstvě pučící ňadra přede všemi, si dovedu představit.  

První odpoledne strávené v nemocnici nám s Vítkem hezky uběhlo. Další den jsme odcházeli domů s pocitem, že tato doba s sebou nenese jen špatné věci. Pro naše děti je nesmírně důležité, aby je v nemoci mohl někdo blízký držet za ruku, dodávat jim odvahu. A když se přitom sejde personál, který je příjemný a lidský, bude se těm malým líp stonat. Možná by se slušelo na závěr ještě jednou poděkovat a věřit, že fajn budeme i my, pacienti.