Pocházím ze čtyř dětí. Byli jsme čtyři kluci, a když se narodil nejmladší, Vilém, bylo nám ostatním deset, sedm a pět let. Rodiče se museli otáčet, aby nás uživili.

Když se narodil Vilém, vše se začalo točit kolem něj. Doposud jsme měli stejnou výchovu, rodiče se snažili nedělat mezi námi dětmi rozdíly. Ale Vilém byl malinko pomalejší, než my ostatní, a nebylo to jen tím, že byl nejmladší. Učení mu ve škole moc nešlo, stále něco ztrácel, zapomínal a rozbíjel. Oblečení na Vilémovi jen hořelo. Odmalinka zlobil víc, než ostatní děti. Přisuzovali jsme to tomu, že je nejmladší, rodiče ho nejvíc hýčkají, a tak jsme tomu nevěnovali pozornost. Já jako nejstarší jsem musel Viléma doučovat, zvláště matematika mu nešla, a my všichni jsme našeho Benjamínka hlídali. Ať jsme udělali cokoli, aby se necítil ukřivděný, Vilém si stále na něco stěžoval. A tak nebylo neobvyklé, že rozbitá okna, roztrhané kalhoty a zpřelámané laťky u plotu svaloval automaticky na nás starší a rodiče mu věřili. Celé dětství to tak bylo a my si na to zvykli tak, že už nám to ani nevadilo.

Postupně jsme se oženili, měli vlastní rodiny a nové domovy. Nakonec se oženil i Vilém. My tři sourozenci jsme si udělali i školy, Vilém se vyučil. Od chvíle, kdy se Vilém odstěhoval z rodného domu, s námi ostatními zpřetrhal všechny styky. Nenavštěvoval ani rodiče. Nechápali jsme, že se vyhýbá i rodičům, ale ti měli nás, a tak jim péče nechyběla. Snažili jsme se Viléma nejednou kontaktovat i osobně navštívit, ale Vilém nám dal najevo, že o nás nestojí.        

Brzy se k nám doneslo, že Vilémovi zachutnal alkohol. To byl také důvod, proč se s ním jeho žena rozvedla. Ani jeho dvě děti, šikovné holky, se svým tátou moc nemluvily. Zajímalo nás, proč zanevřely na tátu. Když nám ale vysvětlily, že táta se jen lituje, vypráví, jak byl celé dětství utiskován a často se uchyluje k láhvi alkoholu, pochopili jsme. Když umíral náš otec, Vilém nepřišel ani do nemocnice a později ani na jeho pohřeb. Stejné to bylo i s mámou. A Vilémovi to nevadilo.

Později jsem měl zdravotní problémy i já a rozhodl jsem se bratra ještě jednou navštívit. Měl jsem obavy, zda se s nemocí vypořádám, a kdybych jí podlehl, nechtěl jsem odcházet s tím, že spolu nemluvíme. Zastihl jsem ho v jeho domečku, no, domečku, ruině na spadnutí, plném odpadků. Dům i samotný Vilém čpěly obrovským zápachem. Vilém nestál o rodinu, o přátele. Jediné, kým se obklopil, byli lidé bez domova, s těmi si rozuměl, setkával se s nimi a popíjel levný alkohol. Viléma totiž pro jeho alkoholismus vyhodili z práce. Žebral po okolí, a za většinu almužny si kupoval alkohol. Styděl jsem se za bratra.

O to víc jsme měli soucit s Haničkou a Petrou, jeho dcerami. U našich rodičů, dokud ještě žili, a později i u nás tří bratrů, jejich strýci, měly vždy pochopení. Naštěstí i Hanka, Vilémova bývalá žena, byla rozumná a slušná paní. A tak z holek vyrostly šikovné ženy, obě s maturitou.

Náš bratr si nenechal až do konce svého života pomoci. K alkoholu, kterým se proléval, přibyly později i léky. Byla to antidepresiva a různé tabletky od bolesti, protože Vilém nechodil ani k lékařům. Když ho něco bolelo, naordinoval si sám léčbu, kterou zapíjel alkoholem. Jediné, s kým se stýkal, byli lidé bez domova. Sám byl téměř bezdomovec, protože malý domek, který vlastnil, neměl z čeho vytápět a nestaral se o něj. Zemřel osamělý v ruině plné odpadků. Ač byl u rodičů jako nejmladší nejrozmazlenější a upřednostňován, zemřel sám uprostřed nepořádku. Všichni tři bratři jsme nakonec byli rádi, že se toho naši rodiče nedožili.

Tak jsem zjistil, že velmi dobrý a úspěšný start do života nutně nezajistí také správný a slušný konec.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10