Odvedu syna do školky, a mám volné dopoledne. Sámoškou proletím jako kulový blesk. Několik rohlíků, malému piškoty a pár jogurtů, a stojím opět na chodníku. Dnes mám navařeno a zítra je sobota. To si pro Matýska přijede babička. Bude ho mít až do úterka. Prý abych si odpočinula. Nemohla jsem jí říct, že se mi bude po mém Kulihráškovi stýskat.

„Jsi ještě mladá, zasloužíš si jiný život,“ říká mi máma pravidelně. „To já jsem se v tvém věku chodila bavit. Poznala jsem tvého tatínka a jezdili jsme na motorce. My jsme si uměli užívat života.“

„To já vím,“ prohodím vždycky.

Matýsek se mi narodil ve dvaceti. Viktora, jeho otce, jsem znala dva roky. Myslela jsem si, že ho znám. Když jsem mu řekla, že čekám dítě, odešel. Nikdy bych si nenechala Matýska vzít. Jednou, až to přebolí, mu najdu hodného tátu.

Vezmu to přes nábřeží. Ráda se procházím podél řeky. Když mám s sebou Matýska, krmíme labutě, a když jsem sama, pozoruji alej stromů a sním. Tak jdu snít…

Procházím kolem kočárku, z něhož mrně vyhodilo čepičku. Sehnu se pro ni a podám ji mladému muži. Poděkuje kývnutím hlavy, usměje se. I já se usměji na dítě. A jdu dál. Počasí je ukázkové, sluníčko svítí. Lavička zve k posezení. Přijmu pozvání, usadím se na ni a přemýšlím, co budu dělat o víkendu. Kamarádka Radka jede s manželem na chatu, nebude doma. K Evě nepůjdu. Co opustila svého přítele, mluví jen o tom, až mi jde hlava kolem. Lenka je s malou dcerou v nemocnici. Asi zase budu doma! A budu se těšit na Matýska…

Jak tak sedím, přiběhne cizí pes. Je to baset. Oči podlité krví, silné tělo se klátí na hubených nožkách, uši mu plandají. Jediné plemeno psa, které nemám ráda. Frkne, a hrne se ke mně. Položí hlavu na můj klín. „Běž,“ řeknu tiše.

Baset se zavrtí, pohodí hlavou, jako by říkal, že nechce, a uslintaným čumákem mi zvedá ruku.

„Ty jsi ale ošklivý. Ale ty za to nemůžeš… Budeš asi dobrák, že?“, povídám si s basetem a začnu ho hladit. Oči jako by změkly, nevypadají už tak ošklivě. Kožich má měkký.

„Hugo, Hugo, kde jsi?“, zaslechnu volání. Pes sebou škubne, zvedne hlavu, ale pak ji zase klidně položí na můj klín.

„To budeš asi ty, že?“, hrábnu mu za ucho. Pes sebou plácne na zem, zvedne tlapky a leží tu jako kurtizána. Doběhne muž s vodítkem, podívá se na nás a promluví: „Promiňte, asi jste mu sympatická.“

Nečekala jsem, že takový pes bude mít takového pána. Muž je urostlý a pěkný. Hugo se k němu nehodí. Možná ale mají stejnou povahu.

„Hugo, půjdeme?“ řekne muž. Pak se otočí: „Nechcete se s námi projít?“

„Já nevím,“ řeknu, a vím, že doma nic na práci nemám. Pro syna jdu až po obědě.

Hugo se podívá a zakoulí očima. A tak jdu. „Pozvu vás na zmrzlinu,“ řekne muž.

Zmrzlinu mi slízal Hugo. A Vilém, jeho pán, mě pozval k sobě, protože mě přitom pořádně ušmudlal.

„Ten by se líbil mému synovi,“ řekla jsem a ukázala na Huga.

„Ty máš syna?“ zeptal se Vilém, protože jsme si mezitím potykali. „Mám, je mu pět let, a kdyby si Hugo stoupl na zadní, byl by vyšší než Matýsek.“

„Já už dítě nechci,“ řekl Vilém a zatvářil se vážně.

„Proč?“

„Dcerka se nám zabila při autonehodě, byly jí tři ročky. Manželka se se mnou rozvedla, protože jsem řídil. Ale vletěl do nás ožralej chlap v džípu. Jemu se nestalo nic, manželka má problém s nohou a naše maličká Karolínka to nepřežila,“ sklopil tvář, abych neviděla malou slzičku.

„To je mi líto, Viléme.“

„Ne, jsou to už tři roky,“ usmál se a posunul se ke mně. To už jsme seděli u něj v obýváku. Já měla mokrou sukni, jak jsem se snažila zbavit stop po Hugovi. Ten ležel v křesle a zvědavě nás pozoroval. Vilém se přisunul na gauči tak blízko, až jsem cítila vůni jeho parfému. Byla příjemná. I on byl příjemný. Začali jsme se líbat a najednou jsem přišla o halenku.

„Ne! To ne!“ vypískla jsem jako malá holka. Rukou jsem kryla růžovou podprsenku. „Tak daleko jsem nechtěla dojít!“

„Já taky obvykle ne, ale citům neporučíš.“

„Jakým citům? Neznáš mě!“ Byla jsem asi divná. Dospělá ženská, a chová se jako dítě. Co jsem asi čekala? Pozval mě k sobě, a já se nebránila.

„Chápu, počkám. Jsem sám a nějak mi vrůstáš do srdce,“ řekl. Byla jsem mu za to vděčná.

Doprovodil mě kus ke školce. Matýsek mě přivítal s jásotem. Těšil se už za babičkou.

„Maminko, maminko, podívej, tohle jsem vyrobil pro babičku.“ Syn rozevřel pěst a já viděla panáčka z korálků. „No, ten se bude babičce líbit.“ Usmála jsem se, ale taky proto, protože jsem si vzpomněla na Viléma.

„Nebo ho dám tobě. Budeš tu sama,“ řekl Matýsek a vtiskl mi panáčka do dlaně.

„Ne, nech ho pro babičku. Té se bude moc líbit. Vyrobíš mi jiného,“ stiskla jsem panáčka-korálka. To už Matýsek běžel přede mnou. Mamka si nakonec Matýska vyzvedla k večeru, protože stejně měla cestu do obchoďáku nedaleko našeho domu. Když odjeli, volal mi Vilém.

„Stýská se mi,“ řekl.

„Mně taky.“

„Co kdybych tě pozval na víkend k sobě? Ať ti není smutno. Bude nám oběma veseleji. Už jsi u mě byla,“ navrhl.

Chvilku jsem zaváhala. Moc jsem chtěla, ale…

„Jestli budeš chtít, budu spát v obýváku a ty v ložnici. Já jen… Stojím o tebe.“ V jeho hlase jsem cítila něhu. Souhlasila jsem. Budu mít program na víkend, a i kdyby k něčemu došlo, jsem už dospělá.

Vilém pro mě přijel svým autem až před barák ještě pozdě večer. Vzala jsem narychlo sbalenou tašku a usadila se vedle něj do auta. Bylo to k němu kousek, ale autem to bylo rychlejší. Nachystal dokonce víno a pár jednohubek. Pak jsme seděli při svíčkách a dívali se na romantický film, který pustil v televizi. Při něm jsme byli blíž a blíž…. Tentokrát jsem se nebránila. Po krásném milování jsme usnuli zapletení do sebe.

„Vstávej, ženo,“ probudil mě ráno polibkem. A zase jsme se milovali. Ten víkend jsme toho moc nestihli. Strávili jsme ho v posteli. V neděli večer jsem se chystala k odchodu.

„Co kdybys tu přespala ještě jednu noc?“ zeptal se. „Malého ti maminka doveze až v úterý.“

„Ale ty jdeš zítra brzy ráno do práce,“ řekla jsem.

„Jdu, ale co ti brání tu zůstat, vyspinkat se a jít později domů.“

„Ty bys mě tu nechal?“

„Nechal, a proč ne?“ usmál se.

Zůstala jsem. Bylo mi s Vilémem dobře. Chtěl, stejně jako já, potkat někoho napořád. Líbil se mi a bylo mi s ním dobře.

V pondělí ráno nás vzbudil budík. Zaklapl ho, umyl se a já během toho opět usnula. Nebyla jsem zvyklá vstávat před čtvrtou hodinou ranní, jako on.

„Jdu do práce, pak jen zaklapni dveře,“ probudil mě. Voněl, byl krásný a mně se chtělo opět milovat. Přitáhla jsem ho k sobě. „Už musím,“ odtáhl se. A odešel.

Probudila jsem se v šest. Pod okny švitořily děti ze školky, kterou má Vilém hned u baráku. Vzpomněla jsem si na Matýska a bodlo mě u srdce. Ale ten se má dobře, je u mé mámy. Spustila jsem bosé nohy na zem a šla do koupelny. Když jsem se upravila a pečlivě ustlala cizí postel v cizím bytě, přecházela jsem po bytě. Měla jsem nutkání nahlédnout do cizí skříně. Co když tam najdu stopy ženy? Neudělala jsem to. Přešla jsem k Vilémovu počítači. Napadlo mě napsat mu na obrazovku vzkaz, který by ho překvapil, až by zapnul počítač. Večer mi ukazoval v počítači fotky z dovolené, neměl přede mnou tajnosti. A tak jsem přístroj zapnula.

Už jsem chtěla zapnout počítač, když jsem v rohu na obrazovce zahlédla složku s označením „xxx“. Něco mi našeptávalo, abych složku otevřela. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem dvojím klikem otevřela složku. Otevřel se textový dokument.

V něm jsem našla chronologicky seřazená data. V malých intervalech zde byla jména žen, a k nim pikantní podrobnosti: „20. ledna 2014 – Lenka, malá prsa, ale vášnivá. Miluje fialky.“ atd. Zatočil se se mnou svět. Vilém zde měl za poslední rok seznam snad padesáti žen. Přešla jsem ještě k datu, když jsem ho poprvé potkala. Našla jsem své jméno: „Magda, atraktivní blondýnka, trochu upejpavá. Má krásnou postavu a je to citlivka. Černé spodní prádlo.“

Cítila jsem, jak mi do tváře stoupá ruměnec vzteku. Vilém je děvkař a já mu nalítla! Smazala jsem dokument trvale z počítače. Nejdříve jsem mu tam chtěla napsat vzkaz, nadávku, ale pak jsem prázdnou složku jen zavřela. Rychle jsem sebrala své věci, zabouchla cizí byt a odešla.

Vilém volal následující dny často. Další dny méně a méně. Nesebrala jsem mu ani jednou telefon.  Poslal mi věty plné lásky a něhy, které přešly v nadávky. Možná bych odpustila, co bylo přede mnou. On ovšem střídal ženy systematicky a stále. Ne, takového tátu a já takovouto „oporu“ v životě skutečně nepotřebuji…