Pardubice jsou městem sportu, což je známo. Po páté a to 20.4.2013, se u nás konal Vinařský půlmaratón a již potřetí v řadě bude součástí rovněž Mistrovství České republiky mužů a žen v půlmaratonu. Nejen, že poběží amatérští běžci, ale také běžci z pěti partnerských a spřátelených měst. Samozřejmě, že jsme u toho chtěli být. Vloni jsme se jako diváci zúčastnili a moc se nám to líbilo. Faktem bylo, že bylo nádherné slunečné počasí a krásné  teplo. Toto uplakané počasí víc přálo běžcům, naštěstí nepršelo, ale bylo chladno. 

Když jsme s mužem přišli na start, zrovna byli připraveni  závodníci, tělesně postižení. Vzpomněla jsem si, že v loňském roce se účastnil i muž roku 2009 Roman Zach, tak jsem ho očima hledala mezi závodníky. „Hele, hele, tam je,“ ukazuji  prstem na muže v červené bundě. „No jo, tak neukazuj prstem,“ zlobí se na mne manžel a odchází na chodník. Já nedbám a tvářím se, jak moc jim fandím. Já se tvářit nemusím, ale opravdu se tajně pokorně skláním před těmito lidmi. Rozhlížím se kolem a vidím, že start provede Imrich Bugár. Opět nadšeně ukazuji manželovi na bývalého sportovce. Manžel se už ke mně nehlásí, že jsem trapná. Ale já to hodně prožívám, že vidím známé a hlavně slavné osobnosti. Bylo odstartováno a sportovci vyrazili na trať, dlouhou něco málo přes 21 km. 

Vítr pofukoval a byl chladný a mně byla taky zima. Podcenila jsem počasí. Sice jsem měla bundu, ale pod ní jen tričko s krátkým rukávem. Postavila jsem se na trať a sledovala průběh závodu a tajně se rozhlížela po stáncích, kde bych si mohla dát grog nebo čaj.     Pak jsme se přesunuli k cíli, abych mohla vyfotit pro svoji potřebu Romana Zacha. „Chceš ten čaj nebo co?“ zeptal se mě manžel a já přikývla a věnovala se focení. Pak jsem se za ním otočila a vidím, že kráčí do velkého stanu, kde čepovali pivo i kávu. „Kolik to stálo?“ zeptala jsem se manžela. „Nic. Paní mi řekla, že je to pro sportovce. Tak jsem jí řekl, že bych to ani neušel, natož doběhl, že si to zaplatím. Ona mi řekla, že je to už jedno. Tak máš kafe zadarmo a já pivo. Kdybychom si od nějakého závodníka půjčili číslo, tak máme  i řízky nebo koláče,“ začal se  smát. „No ty jsi vtipný,“ odpovím a usrknu kávu. „Blé, je hořká,“ zašklebím se, protože kávu už delší dobu nepiju od té doby, co se léčím s vyšším tlakem.

Postavíme se k zahradní restauraci, já si položím kávu na zábradlí a manžel si na něj pověsí deštník. Já popíjím svou kávu a manžel pivo a pak jdeme k cíli, abychom viděli dobíhající maratonce, kteří už před hodinou vyběhli na trať. Já tleskám každému, kdo dobíhá, včetně mistra České republiky v půlmaratonu. Plácáním jsem se zahřála. Manžel potkal známého, tak si spolu povídali a pak jsem zavelela, že už jdeme domů, že je mi fakt zima. Tak jsme se vydali opět pěší cestou domů. Když jsme ušli zhruba 200 metrů… “Ježíšmarjá, deštník. Já tam nechal deštník,“ vyhrkne ze sebe manžel. „No jo, já tě nehlídám a pak to takhle dopadne.“ „Běž domů, já se vrátím,“ pobízí mě. „Ne, jdu s tebou.“ „To už tam deštník stejně nebude, tolik lidí, to si ho někdo vzal,“ zlobí se manžel a zrychlujeme chůzi. „A tak třeba ne, každý má oči na závodníky, tak si nikdo nevšimne na zábradlí deštníku.“ Když jsme přišli na náměstí, tak už tam byla velká spousta lidí, mezi nimi závodníci a my hned spěchali k zábradlí zahradní restaurace. Deštník tam na nás čekal, vedle něj stál pán. „Co když je to jeho deštník,“ začínám se bát trapasu. „Ne, to je náš.“ „Zapomněli jsme tady deštník, ani bych nevěřil, že tu na nás počká,“ omlouvá se manžel pánovi, který u deštníku stál. „No to jo, já vám ho tady hlídám,“ zasmál se pán.

Popadli jsme deštník a vraceli se domů. Domů jsme přišli celkem unavení. Bolelo mě v křížích a nohy. Uťapali jsme zhruba 8 km, ale s pocitem spokojenosti. Ve foťáku úlovky známých osobností a v kabelce fotku Imricha Bugára, který nám ji vlastnoručně podepsal. Takže mám hezkou vzpomínku do našeho alba na dnešní den.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10