Vincent

Od chvíle, kdy se má dcera odstěhovala k příteli do Německa, jako by se zastavil čas. Ne, nezastavil. Den co den se odehrával jeden tragický příběh za druhým. Jako by si režisér Osud se scénáristou Životem vzali na paškál právě mě. Jako by nestačilo, že mě před časem nechali s tříletou dcerou samotnou, když můj muž nečekaně zemřel při pracovním úrazu.

Sama jsem vychovala toho uplakánka. Ve chvíli, kdy mi přišli říct, že se manžel už nevrátí, jsem jen tušila, že čekám druhé dítě. Potratila jsem. O to víc jsem svou dceru Evu rozmazlovala. Byla to nejdražší, co mi po mém muži zůstalo. Pečovala jsem o ni jako o vzácný poklad, aby mi v den svých dvacátých narozenin oznámila, že „musí“ jít za svou láskou. Nemohla jsem svému jedinému dítěti bránit ve štěstí. Jen jsem si kladla otázku, proč právě do Německa? Není u nás dost pěkných, hodných a nezadaných mladých mužů? Jenže na mou Evu čekala láska právě v Německu. Zamilovala se do Lukase, když byla v Německu na brigádě. A tak jsem popřála své jediné dceři hodně štěstí a zůstala sama.

Hned druhý den jsem si pořídila Šíšu. Šíša byl menší bílo-černý kocourek. Zemřel mu majitel, a tak se ocitl v útulku. Byl to ještě mladý kocour, stejně osamělý, jako já.

Půl roku jsem žila se Šíšou svůj osamělý život. Znala jsem jen cestu do práce a z práce, a pak do obchodu. Pak jsem si zlomila nohu a na chirurgii mi přidali další zátěž. Sádrová ozdoba mi udělala další tlustou černou čáru v mém životě. V práci na mě vydrželi čekat první měsíc. Když se ale ani po měsíci noha nezmátořila, musel si zaměstnavatel najít za mě náhradu. A já zůstala se Šíšou doma nastálo. Nebo alespoň do doby, než si najdu nové zaměstnání. Zatímco Šíša mou přítomnost uvítal, já posmutněla ještě víc. Připadala jsem si stará, nepotřebná, nemilovaná a ošklivá.

A tak jsem i návrh na rehabilitaci uvítala téměř s jásotem. Půjdu mezi lidi! Někdo se o mě bude starat! Nebudu sama, jen s tím zvířetem! To vše se mi honilo hlavou, když jsem začala docházet na pravidelné procedury na polikliniku v našem městě.

A rehabilitace jsem si s patřičnou parádou užívala. Byla jsem příkladný pacient. Pravidelně jsem se dostavovala na procedury s půlhodinovým předstihem, abych náhodou něco nezmeškala. Usadila jsem se mezi ostatní pacienty v čekárně, nasávala jsem pach dezinfekce, kterým byl vzduch prosycen, usmívala jsem se na ostatní, kteří rehabilitaci brali jako zbytečnou ztrátu času a doufala jsem, že svým pozitivním přístupem nakazím i ostatní.

Když jsem to po dvou dnech už chtěla vzdát, protože na mě lidé hleděli jako na zjevení, které to nejspíš v hlavě nemá tak úplně v pořádku, dočkala jsem se kýženého výsledku.

Vysoký elegantní pán odkryl řádku bílých zubů a po jeho tváři se doširoka rozlil úsměv. Podal mi ruku a řekl:

„Dobrý den, konečně vidím mezi kyselými obličeji někoho pozitivně naladěného. Mohu vás snad pozvat na kávu?“

Nyní jsem já hleděla na muže jako na zjevení. Marně jsem vzpomínala, jak dlouho mě takto neoslovil muž. A nyní, když jsem se na pomyslném žebříčku života hrabala již k pátému křížku, mě zcela nečekaně osloví v budově polikliniky a je docela k světu. Přisuzuji to momentu překvapení, ale já na to pozvání kývla.

A protože jsem na rehabilitace nechodila ve večerní róbě, ani v jiném elegantním outfitu, seděli jsme v bufetu v přízemí polikliniky, já v teplákách a mikině, on v dobře padnoucí košili a riflích, míchali lžičkou kávu v plastikovém pohárku a přikusovali obložený chlebíček z papírového tácku. Ve chvíli, kdy jsem pohlédla na jeho značkovou koženou taštičku a na mou igelitovou reklamní tašku, v které jsem měla ručník a přezůvky na cvičení, vybuchla jsem v hurónský smích, až jsem se začala dusit. Muž neváhal ani chvíli, vyskočil a začal mě poplácávat po zádech ve snaze mě zachránit, abych zde nezhynula bídnou smrtí – udušením se obloženým chlebíčkem.

„Promiňte, to je ale trapas,“ řekla jsem poté celá rudá.

Styděla jsem se za svůj neformální ohoz i za své chování. A tak jsem se dala do vysvětlování:

„Víte, já to nemám na rehabilitaci daleko, a tak sem chodím v teplákách. Jsem po zlomenině nohy a nechci se pořád převlékat. Přece jenom mě ta noha ještě občas trápí. A udělala jsem vám tu ostudu.“

„Jakoupak ostudu? Nejsme nikde v divadle. Ale já si vás umím představit i v divadle. Jste veselá ženská, a takové se mi líbí,“ usmál se. „Jen si tak říkám, jestli se někdy osmělíte k tykání?“

A tak jsem vše napravila. Představila jsem se panu Úžasnému, jak jsem si Vincenta hned pokřtila. Když jsem ale zjistila, že se jmenuje neméně zajímavě, Vincenta van Gogha jsem jako malíře vždy milovala, ihned jsem slovo Úžasný pojala jako synonymum pro jméno Vincent. A když pak Vincent nedal jinak, než že mě s mou bolavou nohou zaveze domů, protože před poliklinikou měl zaparkovaný vůz, jen jsem přikývla. Nemohla jsem se ošidit o to sdílet s Vincentem navoněný prostor uvnitř jeho luxusního vozu. Zaparkoval a já znejistěla.

„Asi bych tě měla pozvat domů, na kafe. Ale já si cizí muže jen tak nezvu,“ řekla jsem po pravdě. Uvědomila jsem si taky, že Šíša ještě před mým odchodem na rehabilitaci shodil květináč z parapetu a já tu spoušť nestihla uklidit. To elegán Vincent nesměl vidět.

„Dobře, já to chápu. Ale číslo bychom si mohli vyměnit,“ řekl. Tak jsem mu napsala svůj telefon na cár papíru, který jsem vylovila z kapsy tepláků, a Vincent mi dal navštívenku. Z ní jsem se dočetla, že je to pan podnikatel a podniká v elektrorozvodech. Zalapala jsem po dechu. To už jsem stála vedle auta. Vincent vyskočil, aby mě letmo políbil na tvář, a já zahlédla, jak se v okně největší drbny z domu chvěje záclona. Zase načuhovala a mohla vidět, jak tam stojím v onošených teplákách, v ruce svírám reklamní igelitku a líbá mě vysoký elegán, který mě přivezl luxusním autem. Vincent naskočil do vozu a odjížděl. Mávla jsem a na tváři měla stále ten blažený úsměv.

„Šíšo, štípni mě,“ poručila jsem kocourovi, který mě vítal hned, jak jsem otevřela dveře bytu. Kocourek jako by rozuměl, drápl mě na přivítanou drápkem. „Tak že by se mi to přece jen nezdálo?“ přemýšlela jsem a nemohla Vincenta vyhnat z hlavy.

Večer, když Richard Gere líbal Julii Roberts v roli Vivien v romantickém filmu Pretty Woman, který právě dávali, já zasněná viděla sebe a Vincenta. I před spaním jsem myslela právě na Vincenta a proklínala jsem se, že se na rehabilitace lépe neoblékám. „Ten už dávno vyhodil cár papíru, na který jsem mu naškrábala své telefonní číslo,“ zhodnotila jsem nakonec své vyhlídky a tvrdě usnula.

Druhý den ráno mě nevzbudil, jako obvykle, Šíša. Předešel ho telefon.

„Prosím,“ mumlala jsem celá rozespalá.

Na druhém konci se ozval on, můj včerejší princ:

„Neruším? Nespíš ještě? Tady Vincent.“

„Kdepak. Já už dávno vstala,“ lhala jsem, jako když tiskne a v nervozitě muchlala pyžamo.

„Rád bych tě viděl,“ oznámil pak, a mně se zdálo, že asi včera trpěl šedým zákalem. A hned jsem přikyvovala, jako bych vlastnila videomobil.

Vincent přijel na smluvené místo s růží. S růží pro mě! Jak dlouho já nedostala ani kopřivu, a najednou přijede princ s růží! Seděli jsme v parku na lavičce a choulili se v podzimním chladu. Během dvou hodin jsem se dozvěděla, že Vincent postavil dům a zplodil se svou ženou tři syny.

Pak mu žena zemřela na rakovinu.

„A to teď žiješ se syny sám?“ zeptala jsem se.

„Ne. Už se mnou žije jen ten nejmladší. Nejstarší žije s přítelkyní, prostřední se oženil a jsem už i dědečkem,“ usmál se. „Jednou ti je všechny představím, snad.“

Vincent nejen, že se mi líbil. Byl chytrý a dalo se s ním mluvit o všem. Dokázal hovořit o zdraví, politice, ekologii, o dětech i o stáří. A ve všem jsme se shodli. A tak se asi stalo, že když začal pofukovat vítr a nám už byla opravdu zima a květ růžičky začal povadat, přišla jsem s návrhem:

„Pokud si to nebudeš vysvětlovat zle, tak tě zvu na kávu.“

„Co je na kávě zlého?“ zeptal se. „Ale můžeme i do kavárny,“ upozornil.

„Kdepak, jsem dlužník,“ řekla jsem. A tak jsme přišli ke mně domů.

„Nemám tu vůbec uklizeno,“ říkala jsem s předstihem, ač jsem předchozí den nic jiného nedělala, než gruntovala. Tak trochu jsem si tu návštěvu vysnila. Dokonce i bábovku jsem upekla.

„A nebydlím tu sama,“ řekla jsem.

„Ale tvá dcera tu už přece nebydlí?“ ptal se Vincent.

„Nebydlí. Mám tu chlapa. Pokud ovšem můžu čtyřnohého chlupáče považovat za chlapa,“ smála jsem se a představovala Vincentovi Šíšu.

Ten večer dopadl nakonec úplně jinak. S Vincentem jsme si rozuměli natolik, že zašel večer koupit dobré víno a skončili jsme v jedné jediné posteli. Ač jsem nikdy nebyla takto rychlá, vůbec jsem nelitovala.

Vincent zůstal až do rána.

„Ale už musím do práce,“ řekl brzy ráno, rozloučil se a byl pryč. „Ovšem příště bych rád zůstal déle,“ ještě zašeptal. Přikývla jsem, a šla ještě do postele snít. Ještě jsem si mohla užívat nemocenské, která mi brzy skončí. A s nemocenskou jsem si užívala i Vincenta.

Příště zůstal i následující celý den, jak slíbil. A pak mě pozval na výlet. Zajeli jsme si do horského hotelu a užili si víkend plný sauny, plavání v bazénu a vířivek. Začala jsem si zvykat, že Vincent není přelud, ale slušný, chytrý a dobře situovaný muž, který se z nějakého důvodu zamiloval právě do mě. A já se po hrozně dlouhé době cítila také zamilovaná.

Režisér Osud se scénáristou Životem změnili repertoár a já se cítila opravdu šťastná. Noha se mi vyléčila a našla jsem si novou práci. To už jsem s Vincentem chodila dva měsíce a poznala jak jeho dům, tak nejmladšího syna.

„Lásko, zítra musím služebně na Slovensko,“ řekl mi jednou večer, objal mě, a musel jet domů, aby se přichystal na cestu. „Zavolám hned, jak tam dorazím. A za dva dny jsem zase doma.“

V práci jsem byla nervózní, protože Vincent nezavolal. A nezavolal ani večer. Chtěla jsem mu zavolat, ale nakonec jsem si řekla, že bude unavený po cestě a nechám to na druhý den.

Druhý den jsem několikrát zkoušela zavolat na Vincentovo číslo, ale nikdo telefon nebral. A nebral ho ani následující den. Neodpověděl ani na mé zprávy. Neuměla jsem si vysvětlit, co se stalo.

„Našel si někoho jiného,“ zhodnotila má kamarádka, které jsem se nakonec svěřila.

„Neznáš ho. Viděla jsi ho jen jednou,“ obořila jsem se na kamarádku.

„Je bohatý? Je. Má auto? Má. Má barák? Má. A nevypadá zle. Tak proč by se měl upínat jen na tebe?“ řekla ještě kamarádka.

„Ne, že nevypadá zle! Na svůj věk má vypracovanou postavu. Ale má rád mě a ty jsi zapšklá, protože tě manžel opustil,“ vmetla jsem kamarádce, která nebyla rozvedená ještě ani rok, do obličeje.

Po týdnu, kdy se Vincent neozýval, jsem ale i já nabyla přesvědčení, že mě opustil. A protože nechtěl být vystavený mému pláči a smutku, udělal to tak, že odjel a už se neobjevil. Přesto jsem bojovala s tím, jestli nemám zajet k němu domů. Dluží mi přece aspoň vysvětlení?

Nakonec jsem přemluvila kolegu z práce, aby pod nějakou záminkou dům navštívil a chtěl Vincenta vidět.

Doufala jsem, že ho přistihne s cizí ženou. Ovšem kolega mě nemile překvapil.

„Asi by sis měla sednout,“ řekl. A pak mi sdělil, že Vincent měl nehodu cestou na Slovensko.

„Co s ním je? Je v nemocnici? Musím za ním,“ zareagovala jsem. A začala jsem si vyčítat, že mě tato možnost vůbec nenapadla. Vincent byl tak silný, vysoký, dobře řídil, byl zdravý a nepodléhal stresu, že mě ani ve snu nenapadlo, že se mu mohlo něco stát.

Pravda byla ale ještě horší. Vincent svému zranění podlehl. Rozloučení se konalo v úzkém rodinném kruhu, a tak mě jeho syn o úmrtí svého táty ani neinformoval.

Život se mi opět zhroutil jako domeček z karet. Režisér Osud a scénárista Život si vybrali krutou daň za chvíle štěstí, které trvaly přes dva měsíce. Nedokázala jsem si další život bez Vincenta vůbec představit. Kdykoli zastavilo auto před domem, běžela jsem do okna se podívat, jestli přece jenom nepřijel. Když jsem viděla muže s povědomou koženou taštičkou, jakou nosil Vincent, zbystřila jsem, zdali to není přece jen on. V noci jsem brečela, přes den se nemohla soustředit na práci a často jsem pochybovala o tom, zda Vincent někde přece jen nežije. Co když Vincentův syn řekl kolegovi schválně, že jeho táta zemřel, protože tušil, že bych v pozadí mohla stát já? Co když Vincent někde žije s jinou ženou? Proč jsem se s ním nemohla rozloučit? Proč mi nikdo nedoručil ani parte? A pak ve mně začala klíčit představa, že se musím o jeho smrti přesvědčit. Musím vidět, kde se to stalo.

Vzala jsem si na týden dovolenou a zařídila si pobyt v malém penzionu na Slovensku poblíž města, u kterého Vincent havaroval se svým autem a kde také vyhasl jeho život. Od jeho syna jsem zjistila, že nechal v tom místě postavit malý pomníček na Vincentovu památku.

Ubytovala jsem se a každičký den jsem chodila po okolí. Jednoho dne jsem narazila na malý kříž u cesty s cedulkou, na které bylo jméno mého milovaného. Nad cedulkou byla i Vincentova fotografie. Najednou jsem si uvědomila, že nemám jedinou Vincentovu fotku. Vincent mě fotíval velmi často. Já jeho ovšem nikdy. Byla jsem přesvědčená o tom, že jakmile si ho vyfotím, náš vztah skončí. Říkává se to a já nechtěla riskovat. Na fotce se usmíval a mně krvácelo srdce. Zlomeně jsem klečela u křížku v místech, kde umírala má láska. Neměl jinou, měl jen mě. Těšil se na to, až se zase za mnou vrátí. Jako by to bylo právě včera, kdy mě naposledy objímal a tiskl k sobě. Plakala jsem a v tu chvíli se roztrhlo nebe a začalo lít. To plakala se mnou i nebesa.

Druhý den jsem koupila kytici bílých lilií a položila ji ke křížku. Chvilku jsem bojovala s tím, abych si odloupla z kříže Vincentovu fotografii na památku. Dokonce jsem si památníček chtěla vyfotit na mobilní telefon. Pak jsem ale usoudila, že bude lépe, když Vincenta budu mít uchovaného jen v srdci.

Stalo se to už před lety, ale Vincent v mém srdci stále žije.