V den, kdy nás s manželem rozvedli, jsem měla špatnou náladu. Bylo to zkraje jara, venku bylo ještě poměrně chladno a v mé duši také. Jak říct dětem, že táta a máma už k sobě nepatří? Děti si sice zvykly, že poslední dobou táta nechodí domů, řekla jsem jim ale, že je pracovně pryč. Teď jim musím říct, že už je to na pořád a jejich milovaný tatínek si je bude pouze půjčovat. Půjčovat vlastní děti, a kdo ví jestli, a kdo ví jak dlouho? Dokud mu to ta jeho nová nezatrhne. Bylo těžké uvěřit tomu, že můj manžel si našel milenku. Ještě horší bylo ale uvěřit tomu, že to není pouhý přešlap a hodlá s ní zůstat a opustit mě a děti. Nyní jsem to měla černé na bílém, z paní je rozvedená paní, z manželů bývalí manželé. Jen ty děti nás spojují.
Loudala jsem se od soudu jako zpráskaný pes. Do poslední chvíle jsem doufala, že se muž vzpamatuje. Byli jsme přece manželé tolik let! A co naše děti? Možná by David dostal rozum. Jeho nová partnerka mu ale oznámila, že s ním čeká dítě, a on se rozhodl postavit k problému čelem. Nás tak trochu hodil přes palubu, tak jsem to alespoň cítila.
Děti byly u babičky. Poprosila jsem ji, aby si je nechala do druhého dne, dokonce jsem je omluvila výjimečně i ze školy. Sama bych se nejraději žalem opila. Měla jsem Davida pořád ráda, i když mi tak ublížil.
Už jsem byla téměř doma, když jsem pod stromem zahlédla králíka. Nejdřív jsem si myslela, že je to divoký králík, kteří se poslední roky pohybují po sídlišti naprosto běžně. Tento byl ale menší a byl krotký. Přešla jsem těch pár kroků, které nás dělily, a sklonila se ke králíkovi. Vděčně mi očichal ruku. Zvedla jsem ho a on se ke mně přitulil. Co s ním? Nemohla jsem ho venku nechat. Vzala jsem ho s sebou a doma vyhledala klec po papouškovi, prozatím může být v ní.
Druhý den jsem měla velký úkol. Musela jsem děti seznámit se skutečností. Nový králík mi to malinko ulehčil. Děti byly ještě malé, dcera byla ve druhé a syn ve čtvrté třídě, a tak jejich smutek malinko zmírnil právě nalezený králíček.
Co když ho ale někdo hledá? Určitě někomu utekl. A tak jsme všude vyvěsili informace o nalezení ušáka a dali jsme informace i na sociální sítě. Děti daly králíkovi jméno. Nevím proč, ale králíčkovi začali říkat Davídek. „Proč se jmenuje jako táta?“ ptala jsem se.
„Když už tatínek s námi není…,“ odpověděla dcera. Bylo mi jí líto. Na dveřích jsme měli na vizitce i naše křestní jména, tím pádem tam byl právě i David. Teď jsem díky dětem vlastně nemusela vizitku na dveřích měnit. Nelhala.
Majitel králíka se neozval. Ušatý David po čase dostal novou klec pro králíky, kterou jsme mu koupili. Bývalý manžel si chodil pro děti pravidelně. Domů si je ale nebral. Vždy o víkendu je vyzvedl a vzal je do cukrárny, na koupák nebo do zoo. Jeho nová polovička ho ale nedoprovázela. Děti ji vlastně ani neznaly.
Uběhlo několik měsíců a já si zvykala na to, že co bylo, už se nevrátí. Jednou si opět David přišel pro děti. „Můžu dál?“ zeptal se.
David si přebíral děti vždy mezi dveřmi, dál nechodil. Toto bylo poprvé, kdy chtěl do bytu. „My tu máme ale Davida,“ odpověděly děti.
„Jakého Davida?“
Chtěla jsem se zeptat, co ho to zajímá. Místo toho jsem jen ustoupila. Nebylo proč ho nepustit. Byl to můj bývalý muž, kdysi tu bydlel, neměla jsem tu žádné tajemství. A i kdybych měla nového přítele, byla to jen a jen má věc. Děti ale už utíkaly za tatínkem pochlubit se ušákem.
„Jdeš nám říct, jestli to bude kluk, nebo holčička?“ řekla jsem jízlivě. Pořád mi vadilo, že mi ta cizí žena odlákala mého muže, a věřila jsem, že kdyby nebyla těhotná, dostal by rozum a vrátil by se. Neměli jsme zlé manželství.
David mě hodně překvapil. Jeho nová partnerka nikdy nebyla těhotná. Dokonce prý ani nemůže mít děti. Tvrzení o těhotenství bylo jen vymyšlené. Mladá žena pochopila, že si nového partnera tak spíše udrží. Po čase se ale začali hádat, pak se také blížil termín údajného porodu a ona musela s pravdou ven. „Odešel jsem od ní,“ přiznal David pak.
Asi čekal, že ho necháme u nás. My ale doma už jednoho Davida měli, i když to byl jen králík. David chvilku bydlel v hotelu, pak se ubytoval u kamaráda a až po nějaké době jsem mu dovolila, aby se k nám vrátil. Bydlíme zatím každý v jiném pokoji, zvykáme si opět na sebe. Já mu už odpustila, jen se zatím učím znovu mu věřit. Ještě není ten správný čas. Kvůli dětem snad jednou ten správný okamžik nastane. Prozatím jsme strávili jen jednu společnou dovolenou. Já, děti, David a byl s námi i náš zvířecí Davídek. A nebylo to věru špatné. Tak naše vizitka na dveřích skutečně nelže. A zbytek se ukáže jen čas.
ChytráŽena.cz