Volání o pomoc

Bydlím v panelovém domě na vesnici. Ve vchodu nás žije devět rodin, tak se zde všichni známe.  Asi tak před 12 lety jsem byla na společné chodbě a slyšela volání o pomoc. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli slyším dobře, ale když se volání opakovalo, jistota se dostavila.

Jenže jsem nevěděla, odkud se volání ozývá, protože vedle nás bydlela stará, trošku hluchá paní, myslela jsem si, že to je ona, ale po poslechnutí u dveří jsem zjistila, že u ní je ticho. Ale volání o pomoc se ozývalo dál. Napadlo mě sejít o patro níže a zjistila jsem, že volání jde od souseda, který bydlel pod námi.

Ještě, že měl odemčeno, tak jsem vešla dovnitř a našla souseda ležet na zemi. Nemohl se hýbat, ale bohužel mu nešlo ani pořádně mluvit. V té době jsem nevlastnila mobilní telefon, ale soused měl pevnou linku. Okamžitě jsem volala záchranou službu. Jejich dotazy mě dosti zaskočily, já nemohla říci, co vlastně sousedovi je, protože opravdu nemohl mluvit.

Tak jsem řekla, že opravdu nevím, protože soused špatně komunikuje a nemůže moc dýchat. Jenže dotazy na druhé straně nebraly konce. Chtěli vědět, kolik mu je, nebo rodné číslo. Musela jsem vysvětlovat, že to opravdu nevím a sousedovi nerozumím, co říká.

Asi po deseti minutách mně slíbili, že pošlou sanitu.
Mezitím manžel došel pro jeho dceru a když přišla, tak já odešla do svého bytu.
Sanita přijela až za půl hodiny a souseda odvezla.

Prý díky mně přežil a já měla dobrý pocit, že jsem vykonala dobrý skutek.