Na začátek
našeho společného života bydlení na ubytovně bylo fajn, připadali jsme
si jak studenti na intru, ale samozřejmě jsme takhle nechtěli zůstat na
dlouho. Chtěli jsme nějaké normální bydlení, ne jen podnájem, ale něco,
co by bylo jen naše. Já chtěla spíš byt, na bydlení v paneláku
jsem byla zvyklá z celého mého dosavadního života a bydlení v rodinném
domku mi připadalo moc složité. Posuzovala jsem to jen podle domu mé
babičky, kam jsem od mala chodívala a věděla jsem, že největší problém
byl s topením a teplou vodou, že to není jen tak, otočit červeným nebo modrým vodovodním
kohoutkem.
Měli jsme štěstí, odehrálo se to měsíc před „něžnou revolucí“, po které ceny nemovitostí značně stouply.
Museli
jsme v našem novém bydlení udělat aspoň nejnutnější opravy, abychom
dům dostali do obyvatelného stavu, který by nám vyhovoval.
Nejdůležitější bylo udělat koupelnu, která tam scházela a předělat nevyhovující systém topení.
Co jsme mohli, dělali jsme si sami, na odborné práce jsme si zavolali řemeslníky.
Každý
den po práci až do noci a celé víkendy jsme se tomu věnovali, už nebyl
čas na procházky a naše klidné večery. Ale stálo to za to, zvládli jsme
to a byli jsme spokojeni.
V dubnu jsme se z ubytovny stěhovali do našeho skutečného domova.
„Tak
a teď, když máme kde bydlet, můžeme mít i miminko. Mohlo by se narodit v
únoru,“ řekla jsem. Tchyně se smála: „To si myslíš, že si můžeš všechno
takhle naplánovat?“ A pak zanedlouho jsme se smály obě, když jsem jí
ukázala těhotenský průkaz a v něm předpokládané datum porodu 14.2.
Ještě
předtím, než se narodila naše dcera, si Pavel splnil svůj sen a koupil
si mladou huculskou kobylku, na které chodil každý den po práci jezdit do nedalekého lesoparku. Dal si ji jako dárek na Vánoce. A já, když jsem se
už po Vánocích do práce nevracela a zůstávala jsem doma na mateřské
dovolené, tak jsem se o ni přes den starala a krmila ji.
Takže
já, holka z velkoměsta z paneláku, jsem najednou do toho vhupla ani
nevím jak a starala se o rodinný dům, koně a psa, kterého jsme si mezitím
taky pořídili. Byla to roztomilá fenka malého knírače a dva týdny po mém
porodu se jí narodilo šest štěňátek.
Dny, týdny a měsíce plynuly.
Za
necelé tři roky se nám narodila druhá dcera. A jak trochu povyrostly,
Pavel jim koupil ještě poníka a učil je jezdit. Holky to, že mají doma
dva koně, považovaly za samozřejmost, asi tak, jakože mají psa nebo kočku
a divily se, že ostatní děti to nemají.
A já už považovala za samozřejmost, že bydlíme v rodinném domě, objevila jsem jeho výhody a do bytu v paneláku bych už nechtěla.
Roky
plynuly. Prožili jsme spolu toho hodně. Život s Pavlem nebyl a ani teď
není vůbec nudný nebo jednotvárný, protože on nikdy nesplynul s davem a
vždy v něm zůstal kus rebela. Naučila jsem se hodně věcí tolerovat, přizpůsobit se, dělat kompromisy. Ale i když byl Pavel značně „netradiční“, byl zodpovědný a věděla jsem, že se na něho můžu vždy
spolehnout a že i když to mnohokrát navenek tak nevypadá, tak rodina
byla a je pro něho ta nejdůležitější.
Naše značné
povahové rozdíly ani časem nezmizely. Nesnažili jsme se jeden druhého
změnit, ale naučili jsme se odlišnosti toho druhého využít v náš
společný prospěch.
Kdybych se dnes po všem co
jsem prožila mohla vrátit o 30 let zpátky, vědět předem co mě čeká a mít
možnost se rozhodnout, jestli to chci, tak si tu jízdenku na
cestu vlakem, která mi změnila život, koupím znova.
Areiv - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz