Všechno je tak, jak má být

Na začátek našeho společného života bydlení na ubytovně bylo fajn, připadali jsme si jak studenti na intru, ale samozřejmě jsme takhle nechtěli zůstat na dlouho. Chtěli jsme nějaké normální bydlení, ne jen podnájem, ale něco, co by bylo jen naše. Já chtěla spíš byt, na bydlení v paneláku jsem byla zvyklá z celého mého dosavadního života a bydlení v rodinném domku mi připadalo moc složité. Posuzovala jsem to jen podle domu mé babičky, kam jsem od mala chodívala a věděla jsem, že největší problém byl s topením a teplou vodou, že to není jen tak, otočit červeným nebo modrým vodovodním kohoutkem.

Pavel se samozřejmě přikláněl k bydlení v rodinném domě, do paneláku by toho svého vysněného koně těžko natlačil. A tak jsme četli inzeráty, ptali se známých a čekali, jestli se něco objeví.

V té době jsme měli nárok na novomanželskou půjčku, kterou jsme hodlali celou použít jako součást investice na zabezpečení našeho trvalého bydlení.

Byli jsme se podívat na tři byty, ale v každém bylo něco, co nám nevyhovovalo.

Jednou nám Pavlova maminka řekla, že dvě ulice od nich se prodává starší, menší rodinný domek. Majitelka byla stará paní, už mnoho let vdova, která tam bydlela po manželově smrti sama, děti neměli. Rozhodla se, že domek prodá a přestěhuje se do jiného města k neteři, která se o ni postará.

Když jsme se k ní přišli zeptat na prodej, byla milá, ale sdělila nám, že před dvěma dny slíbila, že ho prodá jiným zájemcům. Domluvila se s nimi, že musí ještě dva měsíce počkat, že až za tu dobu se může přestěhovat. A že jí dojdou ještě příští týden pomoct opravit okapy, aby za tu dobu, co tam ještě bude bydlet, jí nezatékalo do domu kvůli jejich poškození.

Tak jsme zklamáni odešli.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme pak dostali vzkaz, že jestli ještě máme zájem, tak domek prodá nám, abychom za ní přišli.

Pak nám osobně řekla, že první zájemci ji zklamali, že nepřišli jak jí slíbili pomoct s opravou okapu a jí při jedné bouři proto zatékalo do kuchyně. Tak si to tedy rozmyslela a můžeme se domluvit.

Ani jsme se nestačili z toho překvapení vzpamatovat a byli jsme majiteli rodinného domečku.

Měli jsme štěstí, odehrálo se to měsíc před „něžnou revolucí“, po které ceny nemovitostí značně stouply.

Museli jsme v našem novém bydlení udělat aspoň nejnutnější opravy, abychom dům dostali do obyvatelného stavu, který by nám vyhovoval. Nejdůležitější bylo udělat koupelnu, která tam scházela a předělat nevyhovující systém topení.

Co jsme mohli, dělali jsme si sami, na odborné práce jsme si zavolali řemeslníky.

Každý den po práci až do noci a celé víkendy jsme se tomu věnovali, už nebyl čas na procházky a naše klidné večery. Ale stálo to za to, zvládli jsme to a byli jsme spokojeni.

V dubnu jsme se z ubytovny stěhovali do našeho skutečného domova.

„Tak a teď, když máme kde bydlet, můžeme mít i miminko. Mohlo by se narodit v únoru,“ řekla jsem. Tchyně se smála: „To si myslíš, že si můžeš všechno takhle naplánovat?“ A pak zanedlouho jsme se smály obě, když jsem jí ukázala těhotenský průkaz a v něm předpokládané datum porodu 14.2.

Ještě předtím, než se narodila naše dcera, si Pavel splnil svůj sen a koupil si mladou huculskou kobylku, na které chodil každý den po práci jezdit do nedalekého lesoparku. Dal si ji jako dárek na Vánoce. A já, když jsem se už po Vánocích do práce nevracela a zůstávala jsem doma na mateřské dovolené, tak jsem se o ni přes den starala a krmila ji.

Takže já, holka z velkoměsta z paneláku, jsem najednou do toho vhupla ani nevím jak a starala se o rodinný dům, koně a psa, kterého jsme si mezitím taky pořídili. Byla to roztomilá fenka malého knírače a dva týdny po mém porodu se jí narodilo šest štěňátek.

Dny, týdny a měsíce plynuly.

Za necelé tři roky se nám narodila druhá dcera. A jak trochu povyrostly, Pavel jim koupil ještě poníka a učil je jezdit. Holky to, že mají doma dva koně, považovaly za samozřejmost, asi tak, jakože mají psa nebo kočku a divily se, že ostatní děti to nemají.

A já už považovala za samozřejmost, že bydlíme v rodinném domě, objevila jsem jeho výhody a do bytu v paneláku bych už nechtěla.

Roky plynuly. Prožili jsme spolu toho hodně. Život s Pavlem nebyl a ani teď není vůbec nudný nebo jednotvárný, protože on nikdy nesplynul s davem a vždy v něm zůstal kus rebela. Naučila jsem se hodně věcí tolerovat, přizpůsobit se, dělat kompromisy. Ale i když byl Pavel značně „netradiční“, byl zodpovědný a věděla jsem, že se na něho můžu vždy spolehnout a že i když to mnohokrát navenek tak nevypadá, tak rodina byla a je pro něho ta nejdůležitější.

Naše značné povahové rozdíly ani časem nezmizely. Nesnažili jsme se jeden druhého změnit, ale naučili jsme se odlišnosti toho druhého využít v náš společný prospěch.

Kdybych se dnes po všem co jsem prožila mohla vrátit o 30 let zpátky, vědět předem co mě čeká a mít možnost se rozhodnout, jestli to chci, tak si tu jízdenku na cestu vlakem, která mi změnila život, koupím znova.

Areiv - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete