Vůně vítězství

Tak jsme zase jednou měli pod okny veselo. Náš dům sousedí se sportovní základní školou a hřiště, na kterých děti trénují, máme jak se říká u nosu. Od rána můžu z okna pozorovat mladé sportovce, kteří běhají, skáčou do dálky, hrají házenou a fotbal. Trenéři je nešetří, já bych určitě padla vysílením už po pár minutách takového tréninku.

 A aby se děti potom mohly svými výkony i pochlubit, mívají sportovní soboty. Jednou za měsíc se sejdou ráno na hřišti, pozvou rodiče, sourozence, kamarády a „bojují". Je na nich vidět, že se na tyto akce těší. Hecují se mezi sebou, hulákají, pokřikují, troubí na trumpetky, vymýšlejí hesla. Vítězové na konci zatleskají poraženým a poražení vítězům. Dalo by se říct, že jde tedy o ideálně strávené sobotní odpoledne. Minulou sobotu  ale jeden z ambiciózních tatínků neunesl prohru synova družstva a svůj odlišný názor se rozhodl sdělit rozhodčímu přímo mezi děckama.
Řval na něho jako pominutý, každé druhé slovo by se dalo nazvat perlou. Kluci postávali, poslouchali a nechápali. Přišli si zahrát pro radost, zdálo se, že je prohra nijak netíží, příště přece vyhrají zase oni. A odměny byly přichystané pro všechny. V nestřežené chvíli opatrně zmizel i rozhodčí. Asi pro jistotu. Situaci přišla řešit paní ředitelka, dáma i sportovkyně v jedné osobě. Rozezleného tatínka se snažila uklidnit a když se jí to moc nedařilo, aspoň tlumit jeho nadávky. Prožila si zřejmě pernou čtvrthodinku. Za chvíli bylo po všem. Vyhlásily se výsledky, kluci se rozešli domů k obědu, zaměstnanci školy sklidili plastové židle. Na hřišti zůstala jen malá skupinka debatujících tatínků.
Když jsem je z okna viděla, vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl syn ještě malý a závodně plaval. Na bazén jsem ho doprovázela většinou já. Závody pro nás byly zpestřením. Takový den jsme si dokázali užít bez ohledu na to, jestli se dařilo a doplaval jako první nebo jestli mu v půlce trati spadla ploutev a do cíle dorazil poslední. Asi jako všechny děti chtěl být co nejlepší, bojoval, snažil se. Ve sportu člověka dělí tak málo od vítězství a ještě méně od prohry. Rozhodují desetinky, hrst ztracených nebo nabytých bodů. Na jedněch ze závodů, jsem si sedla na schod u bazénu k jednomu z tatínků. Musím přiznat, že jsem až do vyhlášení výsledků nestačila kulit oči. Svému synovi tenkrát před závodem předal jakýsi bojový plán. Bylo na něm zvýrazňovačem podtrženo, v jaké disciplíně je dobrý a čeká se úspěch. Mezitím mu poopravil neoprenový oblek, nasadil značkovou čepici, namočil ploutve. Dítě asi osmileté stálo u zábradlí a v nervózně si okousávalo nehty. Chlapci se tehdy nedařilo. Tatík se tvářil hrozivě, přestal s děckem mluvit, přinesl mu dokonce demonstrativně ukázat pohár za první místo. Ten malý tehdy tolik potřeboval podporu, pohlazení, milé slovo. Dobrý byl. Plavalo mu to skvěle. Jen ty nároky ho svazovaly a bránily mu v pohybu. Jak to s těmi dvěma dopadlo nevím, patřili jsme do jiné kategorie a já je v množství přihlížejících ztratila.

Přála bych všem dětem bez rozdílu, aby byly úspěšné a jejich záliby je bavily. My dospělí musíme dávat pozor na to, abychom jim svými ambicemi nekazili z jejich radostí radost.