Výběrové řízení

Přišla mi nová SMSka, z úřadu práce: „Ve věci aktuální nabidky volného pracovního mista se dnes dostavte na úřad práce.“ Práci hledám už nějakou dobu, v našem kraji to není žádná ostuda, lámeme rekordy co se nezaměstnanosti týče, ale ten den mi to právě nevycházelo.

Ale na úřad se musí, tak jsem přesunula, co se přesunout dalo a na úřad jsem se vypravila.

Paní na přepážce mi sdělila, že jedna firma hledá skladovou účetní. Účtařinu jsem opustila, když se můj syn narodil, a nyní má už 13 let. Ale mám ekonomickou školu, nějaké ty kurzy, mohla bych se chytit. Jen mě zarazilo, že na místo mě posílá úřad práce. Vím, že na takováto kancelářská místa se výběrová řízení většinou nepořádají. Ta se předávají z matky na dceru, nebo na kamarádku. Když mi paní za přepážkou řekla, že na místo již poslala asi 300 kandidátů, spadl mi hřebínek. A kolik jich ještě pošle?

Přesto jsem na výběrové řízení šla. S přesvědčením, že tam jsem jen do počtu, ale zúčastním se ho. A právě proto jsem neměla vůbec trému.

     V daný den jsem chtěla vypadat krásně. Dlouho jsem si vybírala slušivou a dobře padnoucí halenku. Poslední dobou chodím jen ve sportovním, tričko a rifle se hodí k venčení psa a běhání s dítětem víc než nějaká společenská róba. Obývací pokoj se změnil k nepoznání. Všude byly halenky. Pak jsem ji našla, bílou decentní halenku ze splývavého materiálu, v té bych se nemusela stydět jít ani popřát na svatbu. Vytáhla jsem bledě modré společenské kalhoty, ty, co už zažily několik výběrových řízení.  Skříně mi překypují riflemi, nic slušňáckého už nekupuji. Kam bych to také nosila? Na krku se houpal zlatý řetízek, na uších zlaté náušnice, a dnes se i namaluji. Dala jsem si záležet. A přestože podzim už ukazuje svou sílu a zima klepe na dveře, vytáhla jsem kožený tříčtvťový kabát, o kterém vím, že mi v něm bude zima. Kamarádka mi ho moc závidí. Chodila by v něm prý pořád. Já ho dostala od mamky a byla jsem v něm snad jen dvakrát, na významných událostech. Teď si ho vezmu!

     A tak jsem vyšla z domu. Na nohách pečlivě naleštěné lodičky, vlasy úhledně svázané do uzlu. Než jsem došla na autobusovou zastávku, málem jsem umrzla. To nic, v autobuse bude tepleji. Uklidňuji se. Ale nebylo. Řidič ještě netopil. Konečně vystupuji a se mnou asi dvanáct slečen a dam. Většinou jsou oblečeny ležérně v riflích, na sobě pohodlné a teplé zimní bundy. Ale já si kupodivu nepřipadám trapně, jdu na výběrové řízení, tak chci pěkně vypadat. Všechny, až na jednu, jdou skutečně také na výběrovku. Sedíme spolu v jedné kanceláři a čekáme na majitele firmy. Paní sekretářka nám dá zatím k vyplnění dotazníky. Jak tak vyplňuji ten svůj, nemůže mi ujít, že dáma ze všech nejstarší, mrknu jí přes rameno, abych zjistila, že jí bude za měsíc 59, zvolila zvláštní róbu pro tento den: Riflové kalhoty hluboko pod boky, z nich vykukující růžová tanga a růžovou halenku, která víc ukazuje, než skrývá.

Posléze zjišťuji, že i další kanceláře překypují kandidátkami na místo. Je nás tu celá budova, všechny nabalené, v pohodlném oblečení, jen já elegantně a lehce oblečená, ještě teď drkotám zuby. Pak přijde paní sekretářka, mrkne na nás a zeptá se: „Která z vás aspoň trochu rozumí trubkám a sanitárnímu zařízení?“ Nikdo se nepřihlásí, všechny adeptky se tváří vyjeveně. Nevím, co to do mě vjelo, zvedám ruku a špitnu: „No, já, trošku…“ „To je dobře, kdo se v tom nevyzná, je tu zbytečně. Pan majitel chce někoho, kdo to zná.“ Když odejde, ženy se pustí do klení: „Já věděla, že tu jsem zbytečně!“ „To měli na pracáku říct, že chtějí chlapa-opraváře, a ne účetní.“ Klejí a klejí, a mně to je najednou jedno. Šla jsem sem s tím, že to nevyjde. Ani já jako bývalá finanční a výkonová účetní nemám o sanitárních materiálech ani šajn, ale něco člověk zná z domácnosti, něco se naučí. Proč rovnou přiznávat, že si na práci netroufnu? Nemám co ztratit.

     Kolem nás chodí slečny, všechny se zamítnutím. Pak jdu na řadu já. „Věřím si.“ Řeknu si sama pro sebe. Pozdravím, přijmu místo. Pan majitel se zeptá na ony materiály. „Ano, něco vím z domácnosti, zbytek se ráda přiučím. Mám snahu naučit se potřebné, mohu i zůstávat přesčas.“ Melu a melu, jen ho nepustit ke slovu. Pak se majitel zeptá na mé měsíční znamení. Tak přece mé znalosti uplatním! Ne, že bych se zajímala o horoskopy, mám ale kamarádku, která si v dané tématice libuje. „Jsem ve znamení Vah, a tak, jak jistě víte, Váha je ctižádostivá, poctivá a co si umane, to dotáhne do konce. Vím, že některé firmy zohledňují pracovníky dle měsíčního znamení. A Váha, ta je pro účetní jako stvořená.“ Žvaním a žvaním, pan majitel se asi diví. Přidám pár fakt, která o Vahách ještě znám. „Ale materiálu moc nerozumíte, viďte?“ Zeptá se pán naproti mně. „Základní znalosti mám, a jako účetní mi, myslím, vystačí. A pokud budete chtít, naučím se za krátkou dobu vyjmenovat každičký šroubek, jsem učenlivá, učení mě baví. Záleží na vás, zda chcete ženu, co v oboru pracovala a třeba se nedokáže přizpůsobit novým změnám, nebo toho, kdo se lehce nové naučí.“ Divím se své troufalosti, sekretářka říkala, že majitel je pruďas, jistě mě teď vyhodí. No jo, už vstává, napřahuje ruku, teď zařve „ven“ a budu namydlená.

     Místo toho pan majitel vstane, podá mi ruku a směje se od ucha k uchu: „Gratuluji, postupujete do druhého kola výběrového řízení!“ „Prosím?“ Nechápu. „Přece si nenecháme ujít takový talent.“ To už se usmívám i já.

     Nevím ještě, kdy druhé kolo probíhá, a tak mi držte palce. Já sama jsem se ale přesvědčila, že líná huba je holé neštěstí. Byla jsem už na pár výběrových řízeních, a byly to pozice, které mi byly hodně blízké. Tehdy jsem strachy žmoulala kapesník, odpovídala jen „ano“, „ne“ a nervózně se potila. Teď poprvé jsem vsadila na přirozenost a zatím dokázala ukecat i nevrlého majitele firmy.      

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10