Život nám přináší celou škálu životních situací od těch milých, nepříjemných, smutných až po tragikomické. O právě poslední zmiňovanou se chci s vámi podělit. Není jen tragikomická, je spíš až trochu morbidní.

Zážitek, který vám chci předestřít, není  osobně můj, ale vyprávěl mi ho náš nejmladší syn. Jeho kolegyně z práce, kam nedávno nastoupil, má kamaráda a o něm, lépe řečeno o jeho pejskovi, je tento příběh. Kamarád odjížděl na několik týdnů služebně do ciziny a tak sháněl někoho, kdo by se v době jeho nepřítomnosti postaral o jeho již letitého a dost nemocného pejska. Podařilo se mu přemluvit dobrou přítelkyni a ta souhlasila, že se na dobu, kdy on bude pryč, nastěhuje do jeho bytu, aby byl psí mazlíček ušetřen traumatu ze stěhování a cizího prostředí.

První dva týdny vše probíhalo hladce, panička i pejsek byli spokojení. Bohužel následující týden nastal zvrat, pejskovi se velmi přitížilo a přes okamžitou pomoc veterináře skonal. Přítelkyně byla tedy nucena tuto neradostnou zprávu telefonicky oznámit majiteli a zároveň vyřešit, jak naložit s ostatky pejska. Domluvili se tedy, že ho odveze do spalovny a majitel si později popel vyzvedne a důstojně uloží na psím hřbitově.

Jelikož bydlí v Praze a nevlastní auto, naložila tělíčko do své celkem zánovní cestovní tašky a s tímto zavazadlem se vydala k nejbližší stanici metra. Při příchodu k eskalátoru se k ní přitočil pohledný mladík, který jak si už dříve všimla, k ní vysílal obdivné pohledy a dal se s ní do řeči.  Vyptával se, kam cestuje a ona, protože jí bylo trapné sdělovat pravou příčinu své cesty, mu řekla, že na dovolenou k moři. Nabídl  se, že jí s taškou pomůže a ona  jeho  pomoc ráda přijala, protože se jí její nelehké břemeno už dost proneslo. O to větší bylo její  zděšení a následný šok, když společně dorazili na nástupiště a milý mladík, z něhož ve vteřině vyklubal zloděj, s její taškou rychle naskočil do právě odjíždějící soupravy metra.  

V první chvíli opravdu zůstala stát jako solný sloup a vzápětí se té paradoxní situaci začala smát a zároveň plakat, při představě, jak se asi bude tvářit drzý zloděj, až tašku otevře a místo kýženého lupu na něj vykoukne tělíčko nebohého pejska. Své ztracené tašky ani na okamžik nelitovala, zato jí bylo líto ubohého zvířátka při pomyšlení, jak asi s jeho tělem naložil drzý zloděj.

Chtělo by se mi věřit, že tento nepovedený lup zlodějíčka řádně vytrestal, možná  i z jeho případných dalších zlodějských choutek vyléčil, ale to jsem asi už moc velký optimista... Jak se však říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10