Tento příběh se odehrál v roce 1989. Můj bratr byl tehdy na vojně v Košicích. Bylo zvykem, že chlapci z Čech vojančili na Slovensku a chlapci ze Slovenska v Čechách. Rozhodly jsme se s mamkou, že v září pojedeme na pár dnů na Slovensko na dovolenou a při té příležitosti bratra navštívíme. Zajistily jsme si ubytování ve Starém Smokovci v menším hotýlku. Bratrovi jsme napsaly termín našeho příjezdu a on si domluvil v kasárnách celodenní vycházku.

V pátek večer jsme tedy sedly v Praze na vlak a v sobotu časně ráno jsme vystupovaly v Popradu. Tam jsme si daly snídani a přestoupily na vlak do Starého Smokovce. V hotelu jsme byly kolem osmé hodiny ráno. Recepční nám řekl, že pokoj budeme připraven k ubytování až po desáté hodině. Vyřídily jsme si veškeré formality, tašky nám recepční zamknul v klubovně. Času jsme měly dost, tak jsme se šly projít po okolí. Po procházce jsme se ubytovaly, poobědvaly a po chvilce odpočinku opět vyrazily ven. Počasí bylo pěkné, tak jsme toho chtěly využít. Vrátily jsme se až večer.

V neděli ráno jsme jely za bratrem do Košic. Vlakové spojení jsme si zjistily už doma. V Košicích jsme vystoupily z vlaku, rozhlížíme se po nástupišti a bratr nikde. V hale jsme ho také neviděly. Vyšly jsme tedy před nádraží a opět se rozhlížíme a nic. Ať jsme koukaly, jak chtěly, neviděly jsme ho. Debatovaly jsme o tom, co teď. Kasárna jsou až někde za městem a my to tu vůbec neznáme. Nezbývá nám ale nic jiného než se tam vypravit a zjistit, proč bratr nepřišel. Již jsme se chtěly jít do blízkého kiosku zeptat na cestu. A tu vidím bratra, jak k nám utíká a směje se. Prý čekal v nádražní hale, ale asi dvakrát ho kontrolovala vojenská hlídka, tak šel raději ven. Naproti nádraží je mírný kopeček a tam lavičky. Sedl si a pozoroval lidi, kteří vycházejí z nádraží. V kolik hodin přijedeme, věděl a tak jsme mu nemohly proklouznout. Když jsme vyšly, tak sledoval, co uděláme. Prý jsme se zmateně rozhlížely na všechny strany a doufaly, že se objeví. Chvíli nás tedy nechal a přemýšlel, co asi podnikneme. Potom uviděl, že jsem vyndala z kapsy nějaký papír, tak ho napadlo, že se asi chceme zeptat na cestu do kasáren. To už nevydržel, seběhl z kopečka a byl u nás. Byly jsme strašně rády, že ho vidíme. Trošku jsme měly strach, aby se něco nestalo. Tehdy ještě mobily neexistovaly a tak domluva nebyla možná.

Bratr nám ukázal, kde jsou kasárna, vyprávěl, jak tráví celé dny a kam chodí na vycházky. Prošli jsme se po městě, dali si oběd, poseděli a najednou byl večer. Bratr nás vyprovodil na nádraží a my se vrátily do Starého Smokovce. Byl to hezký den strávený s bratrem ve vojenské uniformě.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10