Výlet do Štramberka

Konečně se naše rodinka dostala na výlet. Nejdřív byly děti nemocné, pak jsem neměla volno já, poté zase manžel. Když jsme měli volno oba a děti byly zdravé, nikam se kvůli pandemii viru nesmělo. Pak onemocněl manžel, a když už byl konečně zdravý, přišla řada na mě a zlomila jsem si ruku. Vláčet se s malými dětmi na výlet, nejlépe k vodě, a táhnout se se sádrou, nesmět do vody, do které by mi mrňata jistě utekla? To radši sedět doma. Když mi sádru sundali a já trochu ruku rozcvičila, vyrazili jsme.

Plavky, hračky, jídlo, pití, nezapomenout peníze a nabít telefon, aby byla nějaká ta fotka. Kam ale? Vyrazili jsme do Štramberka. Je to krásné horské městečko se zříceninou hradu, které vévodí vyhlídková věž zvaná Trúba. Nejdřív jsme neměli kde zaparkovat. Byl víkend, všechna, a to nejen ta bezplatná, parkoviště byla plná. Nakonec se jedno místo pro naše autíčko přece jenom uvolnilo. Tušili jsme, že všude bude plno lidí. I přesto jsme odhodlaně vyrazili do výšin. Nejdřív kňourala dcera, že ji bolí nožičky, pak se k ní přidal i syn. Nějak jsme je poponesli, postrčili a nakonec i dostrkali k vyhlídkové věži. Ač jsme se snažili, jak chtěli, nedokázali jsme obě děti přesvědčit k výstupu po schodech. Dcera fňukala, že se do věže bojí, že v podobné byla zlá královna, která uspala Růženku, syn se svou sestrou držel basu a fňukal, ač nevěděl proč. Nakonec jsem já zůstala dole s dcerkou a manžel nějak zpacifikoval syna, aby se s ním šel na město z výšky podívat. Mezitím si dcera odřela koleno a syn upadl na schodech a odřel si bradu. Byli ale celí a zase dole, oddechla jsem si.

Štramberk Dřevěné domečky už děti nezajímaly, měly hlad. A tak jsme si vybrali restauraci, ve které bylo nějaké to místo. Ostatní restaurace, hospůdky a pizzerie doslova praskaly ve švech.

Hned jsme pochopili, proč v této bylo volno. Ač tabule před restaurací hlásala, že se vaří až od 12:30 a my byli v restauraci pár minut po jedné, neměli nic. Polévky – pryč. Obligátní smažený sýr, už nebyl. Vyprodaná byla také svíčková, halušky, sladké knedlíky i palačinky a pokrmy z vepřového masa. Protože hovězí nechtěl manžel, já na něj neměla chuť a děti ho odmítají, chtěli jsme si dát alespoň kafe. Objednala jsem si latte. Restaurace ho ale nevedla.

„A tak capucino?“ zeptala jsem se a už z výrazu neochotné servírky pochopila, že chci příliš. Příliš ovšem byla i obyčejná instantní káva. Restaurace, což bylo patrné asi jen z nápisu nad vchodem, totiž vedla pouze obyčejného turka, kterého nepijeme. Proto jsme se rozhodli koupit alespoň domácí limonádu pro děti. Všude kolem totiž byly upoutávky právě na ně. Prý je to specialita této restaurace, na kterou je podnik hrdý. Jenže domácí limonády došly také. Nám došla trpělivost a restauraci s rozmrzelými a hladovými dětmi jsme kvapem opustili.

Snahu navštívit další restauraci jsme zavrhli. Dětem jednou neuškodí, když dostanou místo teplého oběda v horkém dni třeba něco drobného, co jim také bude chutnat. A v autě byly v chladicím boxu nachystané obložené rohlíky z domova.

Děti nakonec náš nápad ocenily. Koupili jsme jim tradiční štramberské uši plněné šlehačkou, ovocem a sypané oříšky, sladkým sypáním a dalšími kalorickými drobnostmi. Zdálo se, že je potěšilo víc než třeba svíčková.

Závěr dne jsme strávili na nedaleké Větřkovické přehradě. Ta děti potěšila ze všeho nejvíce. Nafukovací člun a vypůjčený pejsek byly víc, než si přály.

A tak se výlet do Štramberka přece jenom povedl…

čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete