Na cestu jsme si dali raději časovou rezervu, ale nakonec jsme dorazili ještě i o chvilku dřív, než jsme měli. Počkali jsme tedy na známé v restauraci u parkoviště, a když dorazili, zašli jsme si do auta jen pro batohy a byli jsme připraveni vyrazit. Po návratu od auta kouká od kamarádky přítel do mapy a říká: „My jsme ale přehodnotili tu trasu a půjdeme raději jen tu kratší.“

 Při vjezdu na parkoviště jsme totiž všichni dostali mapku s několika možnostmi tras. Byli na ní kratší i delší okruhy a my byli už od začátku domluvení na ten nejdelší, přes který se šlo i k Velkému Rozsutci. „Dobře, ale nebude vám vadit, když my půjdeme tu původní, co byla v plánu?“ odpověděla jsem a koukla na mapku, kde byl začátek obou cest stejný.

Trasa vedla přes Nové Diery podél potoka směrem k lesu. Po asi kilometrové procházce jsme se dostali k prvním můstkům a žebříkům. Cestička vypadala jako v pohádce. Potok lemovaly skály, přes které prokukovaly první větší paprsky sluníčka. Voda okolo šuměla a z lesa pofukoval lehký chladivý vánek. Tím, že jsme vyrazili hned ráno a nebyla ještě pořádně sezóna, jsme se vyhnuli davům lidí, kteří tam běžně bývají, a tak jsme si užívali opravdu pohádkovou podívanou.

Po asi hodině chůze jsme došli do bodu, kde se měla naše cesta s přáteli rozdělit. Tady ale kamarádi zjistili, že je v lese slabý signál, a že se tím pádem nedostanou na navigaci v telefonu a offline mapy neměli stažené. V tu chvíli jsem si říkala, že tím asi skončí i náš výlet a budeme muset jít s nimi, aby někde nezabloudili. Nakonec jsem ale kamarádce našla přes offline mapy, které jsem měla stažené já, všechna rozcestí a záchytné body, kudy by měli jít, a my tedy mohli vyrazit na zbytek cesty. Kamarádka říkala, že ještě nějakou dobu posedí dole v restauraci, takže na nás možná i počkají.

Vydali jsme se tedy každý  svým směrem, ten náš pokračoval dále přes Horné Diery, kde pokračovaly lávky a žebříky. Některé byly lehčí a jiné už začínaly být náročnější. Místy se přes potok nedalo projít, aniž bychom se trošku nenamočili, ale tím, že bylo dost teplo, jsme i rychle usychali. Když skončil les, skončily i Janošíkovy Diery a my se po louce mezi lesy dostali k rozcestí Medzirozsudce. Když jsme koukli doleva a viděli obří skálu, říkali jsme si: to je ještě pěkně daleko, a tak jsme si dali přestávku na svačinku a potom vyrazili k ukazateli, který ale mířil na druhou stranu, než jsme mysleli.

Koukla jsem tedy ještě i do mapy a k Velkému Rozsutci se šlo opravdu doprava. Vydali jsme se tedy tudy a to už cesta začala být o dost náročnější. Šlo se pořád nahoru do prudkého kopce. Za chvíli už vymizely i stromy, které opět lemovaly naši cestu a my se vynořili na holé skále, na kterou pražilo slunce. Horko bylo opravdu veliké, ale výhledy kolem sebe stály za to. Viděli jsme i na Malý Rozsutec, a i když jsme pořád ještě nebyli nahoře, tak už bylo vidět, že je to opravdu jen malý bráška té obří hory, která byla před námi.

Čím jsme byli blíže k vrcholu, tím jsme potkávali i více lidí, kteří sestupovali dolů. Míjet se s některými byl opravdu zážitek, jelikož šli stylem „ta cesta je moje“ a nikdo okolo je nezajímal. To, že cesta vedla po skále, kde stačil kolikrát jeden špatný krůček vedle a člověk by se zřítil dolů, odkud už by se živý nevrátil, některé moc nezajímalo. Nakonec se nám ale podařilo dostat až k našemu cíli.  

Nahoře jsme si udělali chvíli přestávku. Koukali jsme se na úžasné výhledy ze všech stran. Krásně svítilo sluníčko, a tak bylo vidět hodně daleko. Před námi byly jiné hory, ale i doliny s vesnicemi a městy. Nahoře jsem si všimla zprávy, že se mi kamarádka pokoušela dovolat. Volala jsem jí tedy hned zpátky, jestli se něco nestalo, ale vše bylo v pořádku a ona volala jen že už jsou dole v restauraci a kdy dorazíme. Říkala jsem jí, že to tedy ještě nějakou dobu potrvá, protože jsme teprve dorazili nahoru. Po hovoru jsme se vydali zpátky.

Nechtěli jsme ale jít stejnou cestou a vybrali jsme si takovou trasu, abychom šli okruh. Sešli jsme tedy jen kousek z vrcholu a vydali jsme se dolů. Cesta zpátky byla po prudších žebřících a náročnější, než byla cesta nahoru. Když jsme konečně sešli ze skály dolů k lesu, dali jsme si přestávku na oběd, kde jsme si na kmeni spadlého stromu snědli sendvič, který jsme si s sebou přinesli z domu. Potom naše cesta vedla lesem dál stále dolů, až jsme dorazili na velkou louku, u které jsme se trošku opláchli ve studené vodě potoka a pokračovali dále. Cesta nám připadala nekonečná. Ve výsledku nebyla ani moc dlouhá, ale tím, že místy šlo o opravdu prudké sestupy, zdála se mnohem delší, než opravdu byla.

Když jsme sešli dolů, čekalo nás už jen mírné klesání zpět k Janošíkovým Dieram. To začala kamarádka volat znova: „Kde jste? My už asi pomalu pojedeme,“ říkala a já jí odpověděla, aby tedy klidně vyrazili, že nám to ještě bude minimálně půl hodinky trvat. Šli jsme tedy zpátky lesíkem. Trasa byla ale jiná, než cestou nahoru. V potoce byly jiné kaskády menších i větších vodopádků než předtím. Chtěli jsme trasu projít tak, abychom prošli všemi úseky Dier, a tak nás čekala ta poslední v podobě  „Dolných Dier“. Konec trasy už navazoval na začátek a po chvíli jsme se vynořili zpátky u restaurace. Tam jsme se nechali zlákat ještě velkým poutačem na točenou zmrzlinu, kterou jsme si dali za odměnu, že jsme cestu zvládli  bez problémů a vyrazili domů.

Cesta domů byla ještě rychlejší než cesta tam. Rozhodli jsme se tedy, že se ještě projdeme na večeři, abychom završili úžasný den. Večer jsme se jen báli, jak budeme druhý den vypadat. Kolegyně v práci byla na stejném výletě asi měsíc před námi a po víkendu si brala ještě dva dny dovolené, protože se neuměla postavit na nohy. My jsme byli ale v pořádku, jen jsme chytli trošku rajčátkovou barvu od ostrého horského sluníčka.

Peggy89 - čtenářka

ChytráŽena.cz