Nejdříve jsme šli chvíli podél hlavní cesty a potom jsme odbočili do lesa. Cesta sice neměla být dlouhá, ale bylo to pořád jen stoupání. Když jsme po nějaké době narazili na zkratku, která byla opravdu hodně prudká, tak jsme se rozhodli, že tentokráte půjdeme raději po značené trase. Po chvíli jsme si říkali, že všichni ostatní asi chodí zkratkou, jelikož cestička nebyla skoro vůbec vyšlapaná.

No mělo to i pěknou výhodu. Narazili jsme na keř obsypaný malinami. Pár si jich obereme, řekli jsme si. Po chvíli následoval další keřík a pak další a další. Měla jsem s sebou dva malinké kyblíčky, protože jsem měla chuť na borůvkové muffiny a chtěla si na ně pár borůvek cestou nasbírat. Místo borůvek jsme tedy nasbírali maliny s tím, že vezmeme i dětem domů. Když jsme dotrhávali poslední, které se nám tam vešly, uslyšeli jsme první zahřmění.

Nevadí, dotrháme a půjdeme, nebe je jasné, je tam jen jeden mráček, říkali jsme si. Jenže po pár metrech mráček pořádně zčernal a začalo z něj pršet. Po bouřce už nebylo ani stopy, a tak jsme se schovali pod strom, že chvilku počkáme.

Jenže déšť neustával, pršelo víc a víc. Zkoušeli jsme tedy pobíhat pod stromy vždy o kousek dál. Déšť nás ale všude doháněl a prodíral se už i přes velké stromy a my se tak už neměli kam schovat. Doběhli jsme k dalšímu stromu s nadějí, že pod tenhle nebude tak moc pršet. Bohužel pršelo všude. Když jsme se ale trošku otočili, tak jsme najednou uviděli lanovku a hlavně boudu na jejím konci. „Tam přece musí být nějaká stříška,“ říkali jsme si a rozběhli jsme se k lanovce. No jenže to samé napadlo asi dalších 10 lidí před námi. Naštěstí jsme se k nim pod malý přístřešek ještě tak tak vešli a čekali, kdy přestane pršet. Po asi půlhodině už jen mrholilo, a tak jsme se vydali k horské chatě na kafe na zahřátí a koláč na posilnění.

Když jsme dojedli a dopili, tak už venku svítilo sluníčko. Vydali jsme se tedy na Javorový vrch, u kterého už jsme byli celkem rychle. Cesta dolů byla po dešti ještě náročnější než nahoru. Měli jsme to sice jen z kopečka dolů, ale z pořádně podmočeného kopečka. Co chvíli nám pod nohama ujížděly kamínky a větvičky, my chytali balanc, abychom nespadli a vrátili se promočení, ale celí.

Když jsme dorazili k autu, tak jsem rovnou zamířila k pneumatice, se kterou měl být problém, ale vypadala v pořádku. Nasedli jsme tedy a vyrazili domů. Dojeli jsme v pořádku a tentokrát už i bez bloudění. Přítel schoval navigaci do obalu a vzal ji s sebou nahoru, aby se podíval, proč nás vedla na opačnou stranu, než měla. Jenže než jsme stihli dojít ke vchodu, navigace z obalu vypadla. „To se dneska zase daří,“ nervoval se přítel, když ji sbíral odřenou ze země. Doma když ji zapnul a zjistil, že pád zvládla v pořádku, tak už si dělal srandu, že to měla za trest, jak nás špatně navedla.