Bylo páteční odpoledne a my jsme s kamarádkami vyjely na plánovaný výlet. Chtěly jsme si vyjít na západ sluníčka na Lysé hoře. Cesta k parkovišti probíhala dobře i přes menší zpoždění při pátečním provozu, a tak jsme zaplatily parkovné a vyrazily.
Kamarádky měly strach, že cesta nahoru bude moc prudká, a tak jsme se předem domluvily, že to vezmeme po té asfaltové. První kousek byl po asfaltu, pak ale přišel první malý kopeček terénem. Dole jsme byly všechny ještě plné elánu, jak snadno to nahoru půjde. Jenže když jsme po trávě stoupaly výš a výš a pomalu se blížily do poloviny, kamarádky začaly s jejich oblíbenými frázemi jestli je chci zabít a že jsem vybrala tu nejhorší cestu.
Když jsem se na ně otočila, tak jsem viděla, že jedna sice nadává, funí, ale jinak je celkem v pohodě. Při pohledu na druhou jsem si říkala, jestli nebude nakonec opravdu lepší se otočit a výlet vzdát. Kamarádka byla celá červená, uřícená a bylo vidět, že se hodně přemáhá, aby ještě šla dál. Mě začala také přepadat únava, jelikož do práce vstávám celkem brzo.
Daly jsme si tedy raději pauzu a poté šly všechny dobrovolně dál. Po krátkém kopečku přes louku a následující les jsme dorazily na asfaltovou cestu. Poté už se šlo oběma kamarádkám lépe, ale i tak jsme šly raději volnějším tempem. Když nastala první možnost zkrátit si cestu lesem, tak jsme to zkusily. Po kousíčku mě začaly holky opět proklínat. „My už s tebou nikam nepůjdeme,“ slyšela jsem z úst obou. „Nechápu, jak jsme tam mohly minule vyjít celou cestu terénem,“ říkala ta, která cestu zvládala trošku lépe.
Po dalším odpočinku jsme opět vyrazily na cestu. „Na žádnou zkratku nás už nedostaneš,“ říkaly a tak jsme šly dál po asfaltu. Když jsme minuly pár delších zkratek, zkusila jsem je přesvědčit alespoň na jednu kratší: „Vyjdeme jen kousíček k tomu stromu nahoře a tam už by měla být cesta,“ říkala jsem jim, ale nevěřily mi. Když jsme si to celé obešly a zjistily, že jsem měla pravdu, tak říkaly, že tuhle jsme i mohly zkusit.
Nakonec jsme cestu zvládly a dorazily nahoru dokonce ještě před západem sluníčka. Nahoře jsme čekaly, až začne zapadat, ale chvíli před úplným zapadnutím nás přemohla zima a my to vzdaly a šly se zahřát polívkou.
Když jsme vyšly ven z chaty, byla už tma. S cestou potmě dolů jsme počítaly, a tak jsme vytáhly připravené čelovky, baterku a vyrazily na cestu. Dolů nám ubíhala rychleji a i v lepší náladě, než ta nahoru. Když jsme se blížily ke kopečku lesem a loukou, musela jsem holky hodně přemlouvat, abychom přes něj znovu šly. Obejít by to šlo, ale byl by to kus a to bychom domů dorazily až tak o půlnoci.
Cestou domů jsem už začínala být hodně unavená. Přece jen výšlap po týdnu vstávání o půl 3. ráno dá zabrat, a tak jsem se snažila cestou neusnout. Když holky vystoupily, už se mi klížily oči tak, že jsem musela na chvíli vylézt z auta taky, aby mě studený vítr alespoň trošku probral a já mohla dojet domů taky. Po prvních pár kilometrech jsem ještě vylovila sladkou tyčinku, jelikož se mi oči opět zavíraly a udržet je otevřené bylo stále těžší. Nakonec jsem v pořádku dojela až domů a po rychlé sprše se bez večeře dostala do postele chvíli před půl dvanáctou.
Druhý den byly holky po výletě spokojené a už plánovaly další. Jenže třetí den se jim vše uleželo, rozbolelo a nakonec se další plánovaný výlet bude konat už jen s jednou z nich, protože druhá už jej předem vzdala...
Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz