Náš výlet začal v úterý ráno v malebném letovisku Kemer, nedaleko Antalye. Odtud jsme se vydali na cca 5 hodin dlouhou cestu do vnitrozemí. Překvapivě vedla téměř celá cesta po dálnici - ta je postavená až do města Denizli, které je pouhých cca 20 km od Pamukkale. Kolem druhé hodiny odpolední jsme konečně spatřili v dálce cosi bílého, a asi ve čtvrt na tři jsme už vystupovali z autobusu. Jelikož to byla naše první návštěva tohoto místa, tak jsme si po výstupu suverénně rozložili kočárek, na rukojeti hodili tašku s pitím a plínama, a vydali jsme se do kopečka ke vstupu do areálu.
K našemu překvapení nás však s kočárkem odmítli dovnitř pustit, museli jsme ho tedy nechat na pokladně. Na travetinové terasy je taktéž povolen vstup pouze bez obuvi, tudíž byla docela legrace. Já měla obrovskou přebalovací kabelu, boty a foťák, moje mamka velký batoh, a za ruku vedla vzpouzející se batole. Jelikož nás průvodkyně nesmyslně varovala, že ve vnitrozemí může být chladno - kolem 15 stupňů, tak syn byl chudák navlečený v džínách a dlouhém rukávu. Netroufla jsem si mu je sundat, aby se nespálil, jelikož jsme s sebou neměli opalovací krém, a teplota vzduchu byla asi 35 stupňů, a sluneční paprsky se až nepříjemně odrážely od bílé plochy. NO co, nenechali jsme si zkazit výlet. Vydali jsme po bílé ploše nahoru, chodidla nám příjemně svlažovala všudypřítomná voda, která neustále stéká shora. Místama je vody dva centimetry, místama až po kolena.
Synovi brouzdání chladnou vodou naprosto učarovalo, pohybovali jsme se tedy slimáčím tempem. Každou chvíli si dřepnul na bobek, ideálně v místě, kde bylo zrovna hlubší jezírko, tudíž byl za chvíli zmáchaný od hlavy až k patě. No, cesta dlouhá cca 400 m nám trvala víc jak hodinu. Nahoře jsme si chvíli odpočinuli, a pak jsme se vydali obhlédnout okolí. Vedla tam krásná cesta z dřevěných prken, asi metr široká, ze které byly krásně vidět jezírka a kaskády. Okruh byl dlouhý asi 200 m. Pro nás další hodina cesty, jelikož syn si usmyslel, že nepůjde za ruku, ale sám, a ne prostředkem, ale po kraji, přitom chodníček byl nad okolím cca 2 metry vyvýšen...no, skončilo to řevem. Ovšem lepší ječící dítě, než zmrzačené dítě, co si budeme povídat. Po této procházce nahoře již bohužel přišel čas návratu dolů k autobusu. Ta trvala další hodinu, jelikož syna touha po samostatnosti nepřešla, a já nebo babi jsme ho každou chvíli lovily z nějakého jezírka. Nakonec se zadařilo, autobus jsme stihli. Poté jsme se odjeli ubytovat do nedalekého termálního hotelu, kde jsme si navečer užili koupel v krásně teplé termální vodě. Druhý den ráno jsme se vydali zpět do Kemeru, a krátkou zastávkou ve výrobně koberců. A odpoledne už jsme se zase koupali ve Středozemním moři.
K našemu překvapení nás však s kočárkem odmítli dovnitř pustit, museli jsme ho tedy nechat na pokladně. Na travetinové terasy je taktéž povolen vstup pouze bez obuvi, tudíž byla docela legrace. Já měla obrovskou přebalovací kabelu, boty a foťák, moje mamka velký batoh, a za ruku vedla vzpouzející se batole. Jelikož nás průvodkyně nesmyslně varovala, že ve vnitrozemí může být chladno - kolem 15 stupňů, tak syn byl chudák navlečený v džínách a dlouhém rukávu. Netroufla jsem si mu je sundat, aby se nespálil, jelikož jsme s sebou neměli opalovací krém, a teplota vzduchu byla asi 35 stupňů, a sluneční paprsky se až nepříjemně odrážely od bílé plochy. NO co, nenechali jsme si zkazit výlet. Vydali jsme po bílé ploše nahoru, chodidla nám příjemně svlažovala všudypřítomná voda, která neustále stéká shora. Místama je vody dva centimetry, místama až po kolena.
Synovi brouzdání chladnou vodou naprosto učarovalo, pohybovali jsme se tedy slimáčím tempem. Každou chvíli si dřepnul na bobek, ideálně v místě, kde bylo zrovna hlubší jezírko, tudíž byl za chvíli zmáchaný od hlavy až k patě. No, cesta dlouhá cca 400 m nám trvala víc jak hodinu. Nahoře jsme si chvíli odpočinuli, a pak jsme se vydali obhlédnout okolí. Vedla tam krásná cesta z dřevěných prken, asi metr široká, ze které byly krásně vidět jezírka a kaskády. Okruh byl dlouhý asi 200 m. Pro nás další hodina cesty, jelikož syn si usmyslel, že nepůjde za ruku, ale sám, a ne prostředkem, ale po kraji, přitom chodníček byl nad okolím cca 2 metry vyvýšen...no, skončilo to řevem. Ovšem lepší ječící dítě, než zmrzačené dítě, co si budeme povídat. Po této procházce nahoře již bohužel přišel čas návratu dolů k autobusu. Ta trvala další hodinu, jelikož syna touha po samostatnosti nepřešla, a já nebo babi jsme ho každou chvíli lovily z nějakého jezírka. Nakonec se zadařilo, autobus jsme stihli. Poté jsme se odjeli ubytovat do nedalekého termálního hotelu, kde jsme si navečer užili koupel v krásně teplé termální vodě. Druhý den ráno jsme se vydali zpět do Kemeru, a krátkou zastávkou ve výrobně koberců. A odpoledne už jsme se zase koupali ve Středozemním moři.
Tento výlet se nám velmi líbil, jen škoda, že byl tak špatně zorganizovaný, že jsme na Pamukkale měli jen něco málo přes 3 hodiny, tudíž jsme nestihli navštívit slavný Hierapolis, jehož rozvaliny se nachází hned na Pamukkale - v jednom objektu. Třeba příště, až budou děti větší.
V českém překladu Pamukkale znamená "Bavlněný zámek". Je tvořen travetinovými usazeninami z minerálních pramenů bohatých na vápník. Tento jev trvá už několik tisíc let, a za tu dobu zde vznikly nádherné travetinové terasy, kaskády a jezírka. Celý proces stále pokračuje, takže je otázkou, jak bude Pamukkale vypadat za dalších několik tisíc let. Nad Pamukkale jsou pozůstatky starého antického města jménem Hierapolis, které také stojí za návštěvu.
Slavuska - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz