Den začal idylicky, na prosenické nádraží jsme šli v tričkách a za svitu slunce, ačkoliv bylo teprve asi 6 hodin ráno. I vlak přijel včas, a o 2 přestupy a 2 hodiny později jsme vystupovali v Rožnově. Stále bylo krásně slunečno. Měli jsme asi hodinku čas, tak jsme si zašli do obchodu koupit svačinu, a vydali jsme se na autobusák. Kupodivu i autobus jel včas, výlet se zatím vyvíjel báječně.

Ovšem pár desítek minut nato se objevily první mráčky, a to doslova. S každým výškovým metrem, který autobus na své cestě na Pustevny zdolal, přibývalo mraků, a přidala se i mlha. Brzy jsme byli nahoře. Poznali jsme to jen podle toho, že autobus zastavil, venku byla bílá tma, přes mlhu bylo vidět sotva na 5 kroků. Vystoupili jsme z autobusu, a přemýšleli, co dál. Než jsme se stihli rozmyslet, autobus už mezitím odfrčel do slunného Rožnova.

Ostatní lidé z autobusu už někam zmizeli, jen my tam stáli jak 4 blázni v tričkách a kraťasech, teplota přitom nepřesahovala nějakých 13 stupňů. Mně mamka naštěstí vzala šusťákovou soupravu, tak mi rychle pomohla se převléct. Rozhodli jsme se, že se pokusíme splnit původní plán, a dojít do Frenštátu, jelikož další autobus jel až odpoledne, a tvrdnout tam nějakých 5 hodin buď v restauraci nebo venku se nám opravdu nechtělo. Po delším hledání jsme našli ukazatel, o Frenštátu tam však nebylo půl slova. Vydali jsme se tedy směrem k soše Radegasta, teta si prý matně vzpomínala, že kolem ní šli. Po chvíli jsme došli k dalšímu ukazateli, u kterého nás málem trefil šlak. Stálo tam: Frenštát pod Radhoštěm - 26 km!! Pak jsme zjistili, že někudy vedla i mnohem kratší cesta, ale v tuto chvíli jsme se rozhodli, že Frenštát tedy padá. Na ukazateli byla i trasa zpět do Rožnova, mělo to být nějakých 10 km. Rozhodli jsme se tedy, že se to pokusíme zvládnout. Jak bláznivý nápad to byl v takovém počasí. Viditelnost byla maximálně 5 metrů, tak se stalo to, co se nevyhnutelně stát muselo. Sešli jsme ze značené cesty, a ocitli se uprostřed hlubokého lesa. Mlha před námi, mlha za námi, mlha všude kolem nás. Mně se začalo chtít akutně na záchod, mamka na mě čekala, ale strýc s tetou zmizeli kdesi v mlze.
Po půlhodině hledání jsme se naštěstí zase sešli. Přemýšleli jsme, co dál, naše situace opravdu nebyla růžová. 3 dospělí lidé v kraťasech a tričku, jedno desetileté dítě v šusťákovce, asi 13 stupňů Celsia, všude kolem mlha, ztraceni uprostřed hlubokého lesa. Naštěstí jsme dostali spásný nápad: Když půjdeme stále dolů, tak někam určitě dojdeme. Cesta ubíhala velmi pomalu, já už byla velmi vyčerpaná, byla mi i v bundě zima, a nechtěla jsem jít dál. Naštěstí mě rodina přesvědčila, že prostě MUSÍME jít dál, jinak bychom tam mohli zůstat navěky. Asi po 2 hodinách jsme konečně narazili alespoň na lesní asfaltku, viditelnost se zlepšila cca na 10 metrů. Po další hodině se mlha začala rozplývat, a my jsme před sebou uviděli první domky. Zjistili jsme, že jsme ve vesnici jménem Dolní Bečva, asi 3 - 4 kilometry od Rožnova. Vydali jsme se po hlavní silnici směr Rožnov, nesmírně unavení, ale také nesmírně šťastní, že už jsme v bezpečí.

A jak to bylo dál? Asi po kilometru na nás skrz mraky nesměle vykouklo sluníčko, v Rožnově už byla opět obloha jako vymetená a sluníčko krásně svítilo. Tam jsem byla zase na blázna já, ve 30 stupních v šusťákovce :-). Sotva jsem se dopotácela do čekárny na nádraží, a tam jsem se zhroutila na lavičku. Dostala jsem horkou čokoládu z automatu. Mamka s tetou šly koupit něco na zub, strejda zůstal u mě, odmala ráda chodím po obchodech, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná.

Naštěstí brzy přijel vlak, a okolo 6. už jsme vystupovali na prosenickém nádraží. Poslední kilometr od nádraží k tetě byl pro mě krušný, padla jsem pak rovnou do postele, a spala, a spala... Nebudu vás napínat, odstonala jsem to pěkně, 3 dny jsem ležela v horečkách, a slezly mně nehty na obou palcích u nohy. Paradoxní je, že ač jsem měla nejlepší oblečení, byla jsem jediná z našeho čtyřlístku, kdo to odstonal, ostatní byli zdraví jak rybičky.

Jaké jsme si z tohoto výletu odnesli poučení? Že hory jsou nesmírně zrádné, a je potřeba mít i na obyčejný rodinný výlet v batohu teplé oblečení, a dostatek jídla a pití. Že bez této výbavy se může i túra v českých horách změnit v boj o život. Byli jsme naivní, když jsme si mysleli, že nebezpečí číhá pouze v mnohem vyšších pohořích, než jsou Beskydy, a české hory vůbec.     I přes tento zážitek jsme se do Beskyd ještě několikrát vrátili, je to stále mé nejoblíbenější pohoří, je tam několik míst, která mám opravdu moc ráda. Nachodili jsme tam mnoho kilometrů, vždy však s teplým oblečením v batohu. 

Na závěr jedna krátká báseň, kterou o Beskydech složil známý český básník, Petr Bezruč:

                                             Jsou tichy jak ten černý bor,

                                             co kryje jejich hlavy sivé,

                                             to hřebeny jsou našich hor,

                                             to Beskydy jsou zádumčivé.

Slavuska - čtenářka
ChytráŽena.cz