Vyprávění starých věcí

O tom, že i zcela obyčejné věci mají svůj příběh, svou historii a vážou se k nim vzpomínky, svědčí můj příběh.

Je to už spousta let, můj syn byl ještě malý, když jsem doma dělala pořádek ve skříních. Z jedné z nich jsem vytáhla dávno zapomenutý pytel se starým oblečením. První, co jsem z pytle vytáhla, byla stará bílá čepička na spaní po mém dědovi. Chtěla jsem ji vyhodit a s ní i spoustu dalšího starého šatstva, ale můj syn spustil nářek. Za každou cenu chtěl čepici ponechat.

„A k čemu by ti byla?“ zajímalo mě. „To je čepice na spaní. Můj děda spal v košili a měl přitom tu čepici na hlavě,“ poučila jsem syna. „Taky budu spát v té čepici,“ řekl. A bylo rozhodnuto. Čepice putovala do pračky. Po uschnutí si ji můj syn napařil na hlavu a trval na tom, že jde okamžitě spát. Jindy jsem ho přemlouvala, aby odešel do postýlky, když byla jeho hodina, a nyní šel dobrovolně ještě o hodinu dřív, než musel. Ráno mi vyprávěl, jak se mu krásně spalo. Čepice zůstala v rodině a od té doby nebyl problém se synovým spánkem. Až dosud jsem se s uspáváním jen trápila. Když jsem pak synovi ukázala také flanelovou noční košilku, kterou jsem jako malá nosila, a ukázala mu dokonce i svou fotku z toho období, syn už odmítal spát ve svých pyžamech. Od té chvíle spal můj syn v mé bývalé noční košilce v čepičce po svém pradědovi, dokud se čepička při praní úplně nerozpadla. Košile vydržela a spaly v ní pak ještě děti mé sestry.

Podobnou historii měl i dětský nafukovací bazének. Dodnes si pamatuji jeho zářivou sluníčkově žlutou barvu. Jako malé jsme se v něm se sestrou v létě koupaly na zahradě. Když byl můj syn malý, stal se bazének jeho letním dětským rájem. Když už bazénku odrostl, putoval k mé sestře. Koupaly se v něm sestřiny děti, synovec i neteř, dokud ho jejich pes jednou neprokousl. Dnešní nafukovací hračky nevydrží ani jednu generaci. Všechny jsou made in China a všechny do jednoho pramálo vydrží.

Když chci poslouchat vyprávění starých věcí, rozložím si doma fotografie. Vyprávějí příběhy našeho dětství, plné nekonečného štěstí, spokojenosti a bezstarostných dní.

Vzpomínáte například na tepláky Adidas z našeho dětství? To byly obyčejné punčocháče s věčně vytahanými koleny, jeden pruh vepředu a dva vzadu. Na dovolené jsme hráli ruské kuželky, to byl bowling našeho dětství a stan s okénkem byl hotelový pokoj s vyhlídkou. Žigulík byl závodním autem, které vydrželo všechno, a sáně s dřevěným opěradlem odvozily ještě i naše děti. Tepláčky s laclem se dědily z generace na generaci a vydržely všechny naše dětské radovánky. Babička nás tehdy opletla od hlavy až po paty a nic nám nescházelo. Nemuseli jsme se starat, jestli chytíme wifi připojení, náš byl svět a vystačili jsme si i bez počítačů a mobilních telefonů.

Tak ke mně mluví fotografie obyčejných věcí z dětství. Věcí, které pro dnešní děti ztratily svůj příběh, ale pro mou generaci hovoří stále dětské pohádky. A každá fotka je jeden den z dětství, které už dávno uplynulo…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete