Výročí, na které jsem málem zapomněl...

Končí rok 1953 - rok významných událostí - opustili nás vůdcové světového a místního proletariátu - J. V. a Klement, vzala za své naše pevná měna, což mne nijak nepostihlo, dokonce jsem si na výměnu 1:5 musel vypůjčit, ale to nejdůležitější se odehrálo až v prosinci - stávám se plnoletým. Pominu-li, že se budu moci zúčastňovat jakýchkoliv voleb a ovlivnit jejich pozitivní, 99,97% výsledek, faktem je, že budu moci - dokonce veřejně - konzumovat nízko i vysokoprocentní nápoje.         

Osobami následujících událostí byl následující trojlístek obyvatel našeho ajznboňáckého činžáku. Začnu méně významnou postavou, mnou - jsem ve druhém  /tedy závěrečném ročníku/ hutnické průmyslovky - k maturitě jsem dospěl o pár let později, tehdy stačila praxe a tzv.mistrák /stipendium nám platilo vedení Vítkovických železáren a bylo o čtyři stovky vyšší, než v červenci následujícího roku nástupní plat v zaměstnání/.
Byl jsem tedy povolán k tomu, abych následné akce financoval. Bylo to nezbytné, druhý z trojice, Janek P., bydlící v přízemí vedlejšího vchodu, studoval na meziříčském gymnáziu, tím pádem měl do kapsy hodně hluboko, pokud mu něco nepodstrčili starší brácha a sestra, do které jsme byli mnozí platonicky zamilovaní...
        
Posléze, rozhodně ne významem, to byl Drahuš K. V té době mu bylo 24 let a byl invalidním důchodcem. Nadějný fotbalista, stačil jeden nefér zákrok soupeře, následovala řada operací kolena s konečným výsledkem - nohu nelze ohýbat, nutno zajistit trvale šněrovací koženou bandáží od kotníku až vysoko na stehno, noha musí být prostě „štajf“.

Všichni znáte, co to znamená, je-li aktivní sportovec odsouzen k nečinnosti a omezenému pohybu. Drahušovi se brzo podařilo dosáhnout  úctyhodné váhy 140 kilo, stálým průvodcem se mu stal bytelný čagan, umělecky zpracovaný jedním z místních dřevoumělců a pobitý módními plechovými turistickými štítky, kterými jsme jej zásobovali.       
Omlouvám se za poněkud rozsáhlejší úvod, teď by to mělo „odsejpat“. Rozhodli jsme se  přivítat následující Nový rok - tedy tři týdny po mé plnoletosti v „liďáku“, v tehdy největším sále, později značně zdevastovaného meziříčského zámku. Nebyli jsme žádní troškaři, druhým zásadním rozhodnutím bylo, že si necháme „napálit“ vlastní slivovice. Od slov k činům bylo nutné pořídit soudek, sbírat do něj ovoce na kvas - dali jsme tam kdeco, v dobré víře, že trubky, kterými to proženeme, všechno vyřeší. Kvas utěšeně bublal, jak by ne, maminky se nikdy nedozvěděly, kolika ve sklepech uloženými kompoty jsme soudek doplňovali, obsah cukru byl náležitě zvýšen.        
Pálení jsme domluvili v dříve Bublíkově, v době děje družstevní a nyní opět Bublíkově pálenici v blízké Poličné. Nějak v polovině prosince jsme v pytlích obalený sud naložili na sáně, pomalým tempem přizpůsobeným Drahušovým pohybovým možnostem, převezli přes most nad Bečvou a zdárně dosáhli svého cíle. My mladší jsme se jali býti užiteční, nařezali a naštípali jsme nějaké to dřevo, Drahuš se pohodlně posadil v „čekárně“, kde byl, co bývalý fotbalista poznán, přivítán - a jak všichni, kdož v kterékoli pálenici už byli - pozván ke „koštnutí“.         
Zkrátím to, domů jsme nesli v tašce dvě flašky padesátišestiprocentní slivovice, na saních místo soudku, který jsme oželeli, vezli 140kilového cvalíka. Jak byl dlouhý a přesahoval, občas brnkl nohou o zasněženou cestu, zavrčel: „Kuuuva, noha...“ a bohudík usnul. Hlídali jsme nerozbitnost lahví, nepohyblivého kamaráda a litovali jsme, že nás není aspoň o dva víc.        
Předávání Drahoše starostlivé mamince se neobešlo bez poznámky, že jsme dost staří, abychom měli rozum, přičemž objektu, o nějž šlo, to bylo úplně jedno. A to jsme netušili, co nás čeká za čtrnáct dní - tedy dnes na den přesně před šedesáti lety. Náležitě oháknuti /měl jsem na sobě sako z Drahušových mladých a štíhlých let, tak asi kolem roku 1947, vyznačovalo se nadměrným množstvím knoflíků a bylo již poněkud nemoderní a ideově pochybené/ a vydali jsme se vítat nový, příští, šťastný a veselý... V kapse měl každý z nás „placačku“ pro případ, že by nám nevyhovoval nabízený sortiment a také, proč to neříci, abychom ušetřili. Jo, to pálení jsme měli zadarmo, za tu práci s dřívím pod kotel.
                 
Z počátku všechno dobré. Zakoupili jsme sobě módní doplňky, papírové čepice, nosy, dokonce s knírem, konfety a papírové ruličky k navazování známostí - připomene mi to vždy pamětnický film s Natašou Gollovou, jak podědila ten hotel Modrá hvězda... Kamarádů a kamarádek se sešlo povícero, mnoho jsem jich neviděl od doby, kdy jsem odešel do učení před třemi lety, povídat bylo o čem. Tancování mi šlo, ještě na učňáku pro nás pořádali i taneční hodiny, prostě pohoda. Při ploužácích bylo na parketu možno zaznamenat i Drahuše, tam mu ta „štajf“ noha tolik nevadila. Nelibě jsem proto nesl, když  mne decentní pořadatel poprosil, abych si vyzvedl svého kamaráda... „Je to váš kamarád, že?“ No, byl, zapřít se to nedalo. Sál byl - a je - v prvním patře, v mezipatře byly  teď již opuštěné stolky pro prodej vstupenek a silvestrovských propriet a teď tu vévodil v již známém stavu náš poněkud ne ovíněný, ale oslivovicovaný přítel. V době, kdy hudba hrála rychlejší kousky, se posiloval nejen ze své placatice, ale jak přiznal další z party, Janek, kterého jsem pozval ku pomoci, i z jeho.      
Opět zkratka - půlnoci jsme se nedočkali. Nepřál bych nikomu táhnout ve dvojici nehybných sto čtyřicet kil, byť to bylo z kopce. Mimo již známého: „Kuuva noha...“ se náš náklad verbálně neprojevoval. Protože bylo teprve asi hodinu do půlnoci, nebylo na ulicích příliš živo - usedlejší u rádia, mládež a rozvernější dospělí porůznu v osvěžovnách a sálech, ani tehdy jich nebylo málo.
Kamaráda jsme matince tentokrát nepředávali. Zbaběle jsme jej postavili mezi dvojité dveře z předsíně do bytu, velice těsně do nich zapadl, zazvonili jsme a zbaběle jsme utekli - no jako malí kluci...
Stihli jsme ještě ten půlnoční randál - ale nebylo to ono, že by svědomí? Krátce poté, v roce čtyřiapadesátém se naše cesty rozešly. Janek šel po maturitě na vysokou, já po konci průmyslovky do provozu ocelárny, a Drahuš se s rodiči stěhoval snad do Kroměříže - tatínek tam byl přednostou. O dalších osudech jen snad to, že se i přes svůj hendikep Drahuš oženil, to nás nakonec postihlo všechny. Postihlo? Nebo jsme do toho vlítli dobrovolně?      
Tak či onak, šedesát let od zde uvedených událostí je pryč a nebýt toho, že se občas hrabu v zapomnění, mohlo to projít docela nepozorovaně. Poučení: kdepak, žádné! Se SILVESTREM si každý poraďte, jak umíte - a abych nezapomněl -                              ŠŤASTNÝ A VESELÝ NOVÝ ROK