Vytoužený Valentýn

Celé roky jsem odolávala. Když se Slávek, můj dlouholetý přítel, náhle odstěhoval z našeho společného bytu, který jsme si pronajali coby náctiletí a setrvávali v něm, ač do vztahu nepřišly děti, až do chvíle, kdy najednou odešel za jinou, řekla jsem si, že už nikdy. Nikdy jsem nechtěla dalšího přítele, milence, ani jiného příslušníka opačného pohlaví ve své společnosti. Měla jsem dobré zaměstnání a spoustu kamarádek, to mi stačilo. Vždyť jsou lidé opuštění, ztrápení, a o toho partnera taky nemůžou zavadit. Já neměla problém s tím, že by o mě muži neprojevovali zájem. Spíše naopak. Já jsem ale natolik naivní a věřím v to, že každý je podobně dobrý, jako já sama, a tak jsem nikoho nechtěla. Byla to ochrana proti takovým, kteří by mi mohli ublížit.

Vše změnil jednoho dne Zdeněk. Stál uprostřed chodníku a nedalo se mu vyhnout. Lízal zmrzlinu v parném létě, a když jsem ho míjela, spadl mu celý kopeček na mé šaty, lépe řečeno do výstřihu. Do mého výstřihu! Nešikovně hmátl do vzduchu, snad aby si ho vylovil zpět. To neměl dělat. Přiletěla mu facka v ústrety. To bylo vlastně naše seznámení. Nenechal se totiž odradit. Jako bolestné mě pozval na kávu, na zákusek a na džus. Já v ulepených šatech, nemohla jsem totiž připustit, aby věděl, kde bydlím. Ten den byl mimořádně vtipný a vzhledově nebyl nejhorší. Asi jsem tehdy měla nějakou slabší chvilku, ale po chvíli přemlouvání jsem mu dokonce napsala i své telefonní číslo. Tak jsme se začali scházet.                                                                                                                    

Zpočátku jsme měli podobný názor na život. Tedy, já byla asi víc zodpovědná. Zdeněk byl takový samorost. Od rozvodu, který měl za sebou už téměř pět let, žil v malém bytě, na oblečení moc nedbal a čas trávil, podobně jako já, s kamarády. Začali jsme spolu chodit na hory. Tam jsme si rozuměli. Zdeněk mě bral jako svého parťáka. Nenabízel mi, že mi ponese batoh, nedával automaticky přednost ve dveřích. Byli jsme prostě zpočátku dobří kamarádi, později, a bylo to dost brzy, i milenci. To mi totiž přinesl nové, mnohem hezčí šaty, než které mi na začátku zamazal zmrzlinou. Trefil i velikost, což mi brzy vysvětlil tím, že když už byl u mě v bytě a já šla na toaletu, trošku se podíval do mého šatníku. To se mi ale nelíbilo. Vysvětlil mi to tím, že když spolu děláme jiné věci, může se snad podívat do mé skříně. Měla jsem jiný názor, ale radši jsem ho přešla. Zdeněk byl totiž jinak pozorný, a taky jsem se s ním nasmála.

Po práci jsme se scházeli tak nějak automaticky u mě. U Zdeňka jsem byla jednou, hned na začátku, a vůbec se mi tam nelíbilo. Jeho chaoticky vybavený byt, kuchyň, ve které měl jen dvou plotýnkový vařič, koupelna, kde vrcholnou vymožeností byla kostka pevného mýdla, kartáček a centimetr pasty v tubě ve mně nevyvolávaly pocit útulného domova. Zdeněk neměl problém, aby hned po práci šel rovnou ke mně. Problém byl v tom, že on končil o půl hodiny dřív než já, a tak já z práce běžela rovnou domů, abych ho mohla uvítat. Trpěli tak mí rodiče, kamarádky a vlastně i já, protože nákupy jsem si musela zajistit buď až večer, nebo brzy ráno před směnou. Co bych ale pro Zdeňka neudělala. Tou dobou jsem ho totiž už měla ráda.

Znali jsme se už půl roku, a vlastně jsme si nic neužili. Výlety, které jsme podnikli asi třikrát v samotném začátku, brzy vzaly za své. Zdeněk mi to vysvětloval tím, že jsem pro něj mnohem důležitější, než chození někde po hradech, zámcích, nebo kavárnách. Proč by ne? U mě si kávu uvařil automaticky, vlezl do kuchyňské linky, kde se obsloužil, a bohatě využíval i nabídky mé lednice. Jednou za čas mi za to přinesl jablko, hrušku nebo pomeranč, podle toho, co bylo zrovna v akci. No, vitamíny jsou zdravé, říkala jsem si.

„A zítra si uvaříme třeba…řízky?“ řekl jednou. Znamenalo to, že já koupím maso, brambory doma byly, dotáhnu to domů, nesmím zapomenout na zeleninu a také nápoje. A když budu ke Zdeňkovi hodná, přinese mi třeba mandarinku. Ano, jednu. Půl roku to tak fungovalo. Zdeněk přišel, obsloužil se, uvařil si třeba vejce i do práce na svačinu. Já pak šla večer péct buchtu a zjistila, že vejce mi v lednici chybí. V mé domácnosti postupně Zdeněk velel. A nepřispíval na nic. Naopak, když zjistil, že mám v kuchyňské lince plno krabiček dobrých čajů, postupně si je odnášel do práce. „Vidíš, některé jsou už prošlé, aspoň tě jich zbavím,“ zdůvodňoval to, že přicházel ke mně po prázdnu a odcházel docela slušně nabalený. Já bych radši ale byla, kdyby mi doma zůstal aspoň nějaký, byť prošlý, čaj.

K tomu kázal. „Měla bys vyluxovat!“ „Co kdybys tu osušku už vyprala?“ „Není to okno už špinavé?“

Ano, na zemi bylo smetí, osuška byla špinavá a okno by už umýt chtělo. Já ale peru, až když je pračka plná, do té doby spotřebuji třeba pět osušek a vyperu je najednou. Byl to právě Zdeněk, kdo se divil, že mám doma víc zubních kartáčků, sprchových mlék, ručníků, zubních past a dalších věcí, které běžně potřebuji. Šetřím tak čas i peníze. Mně bylo úplně jedno, jestli má doma jeden nebo deset kartáčků. On, když mu došel, si vzal jeden u mě, a víc nepotřeboval.

Po čase se mi Zdeňkovy návštěvy začaly zajídat. Utrácela jsem víc, a měla přitom méně. Přitom jsem měla mnohem nižší plat než Zdeněk. A o počátečních výletech jsem si mohla nechat zdát. Sice se ke mně choval Zdeněk zpočátku jako k princezně, později ale upozorňoval na mou postavu. A tak, když jsem nějaké jídlo, které jsem osobně nakoupila a třeba uvařila, ukořistila, Zdeněk mě štípal do zadku a připomínal, že se povážlivě tato část mého těla zvětšuje. Chtěla jsem se tomu jen zasmát, ale nakonec jsme se i hádali. To pak Zdeněk zmírnil a několik dní nepřišel.

Ale musím přiznat, že také občas něco uvařil nebo přinesl. Třeba citrón do čaje. On si vůbec dával pozor, aby to, co přináší, mělo mnohem nižší hodnotu, než to, co z bytu pravidelně odnášel. Vařil si u mě kávu, čaj a dokonce to došlo tak daleko, že si vzal i sprchový gel do práce. „Ty jich máš dost, určitě ti to nebude vadit,“ poznamenal, a už rval značkový gel do tašky. Jasně, že mi to vadilo. Nemám ráda, když mi něco doma chybí. Při Zdeňkovi mé zásoby braly za své a často mi chyběly věci, které doma běžně byly. Chtěla jsem vydržet do svátku zamilovaných, do Valentýna. Dlouho jsem mu zdůrazňovala, že tento, ač ne český svátek slavím, a významně pokukovala po značkových parfémech a welness kuponech tak, aby si toho Zdeněk všiml. Taky jsem mu říkala, že bychom měli zajít na večeři do restaurace.

Přišel onen den zamilovaných, já měla pro Zdeňka sadu pánské kosmetiky, aby mi nebral mou, a těšila se na večeři. Přišel, přinesl mi malou kytičku, takovou tu ze supermarketu, a vymluvil se, že ho bolí žaludek. „Já myslela, že si zajdeme na večeři,“ řekla jsem, a myslela přitom na krásné šaty připravené v druhé místnosti. „Však si můžeme uvařit i tady, určitě tu něco máš,“ řekl Zdeněk a automaticky otevřel lednici a mrazničku.

„No vidíš! Co kdybych upekl to kuře?“ zeptal se a tahal zmrzlé kuře ze šuplíku. To kuře, které jsem schválně narvala až dozadu, za zmrzlou zeleninu, aby mi zůstalo pro rodiče, kteří měli za pár dní přijet ke mně. Nepovedlo se. Zdeněk se už snažil, aby kuře povolilo. Pak ho SÁM upekl. Asi ho přestal žaludek bolet, protože se pořádně nadlábl a při pohledu na zbylé stehno už hledal nějakou krabičku, aby si ho nabalil do práce. Vždyť si ho sám upekl! Tehdy jsem ho vyhodila. Normálně jsem mu zabránila to stehno vynést z bytu.

„Nevěděl jsem, že jsi tak nenažraná a povrchní,“ zhodnotil mé chování. Už jsem mu ani neodpověděla. Pořádně se za tu dobu zakulatil, když se stravoval u mě.

Od mého divného vztahu se Zdeňkem uběhl už rok, a pořád, když se blíží ten divný svátek lidí, co se mají rádi, na to vzpomínám. A pokaždé si, třeba sama, někam zajdu a jsem ráda, že se můžu normálně najíst a nikdo mi už neporoučí…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10