Vzpomínka na dobu, kdy jsem byl neskutečně bohatý

Svou ženu jsem si bral, když jí bylo sedmnáct. Museli jsme si doplatit roky, protože žena byla těhotná. Rodiče nás obou dali peníze dohromady, aby nám koupili malý městský byt. Do něj jsme si přinesli novorozeného Martina.

„Budu se snažit, abych nás uživil. A budu se snažit, abys dostudovala,“ slíbil jsem své ženě.

A tak jsem chodil do práce a po večerech vykládal vagony uhlí na nádraží, abych přinesl domů víc, než jen jednu výplatu. Má žena dálkově dostudovala, a přitom se starala o dítě.

Byli jsme svým způsobem šťastní. Měli jsme domov skromně zařízený, ale netrpěli jsme hlady. Ale já se snažil vydělat víc a víc peněz. Měl jsem sen, postavit si dům. A u domu mít psa. Také jsem toužil po koni, protože děti mají být vychovávány na čerstvém vzduchu mezi zvířaty.

Po revoluci, když bylo umožněno podnikání, jsem koupil malou trafiku. Nyní jsem chodil do práce, po večerech vykládal vagony s uhlím a ve chvílích volna jsem seděl v trafice a prodával noviny, cigarety a další zboží. Střídal jsem se tam se svou ženou. A tak Martin vyrůstal ve stánku s novinami. Bylo to přesto spokojené dítě. Brzy mi žena oznámila, že čeká další dítě. Narodil se nám Tomáš. To jsme už měli menší úspory a začali stavět náš první dům. Pořídili jsme si auto a já vyměnil trafiku za menší hotýlek. Chodil jsem do práce, vedl hotel a už jen občas chodil na nádraží vykládat uhlí. Úspory se nám zvyšovaly. Postavili jsme dům, pořídili dva psy a koupili jsme koně.

Dalo by se říct, že se nám splnily veškeré sny, které jsme měli. V podnikání se mi neskutečně dařilo. Přestal jsem pracovat i vykládat vagony a koupil jsem další hotel. Vedl jsem dva hotely a z těch mi plynuly peníze, o kterých se mi ani nezdálo. Synové rostli a zvykli si na pravidelný přísun peněz. Martin byl na vysoké a dostával od nás kapesné, za které by se nemusel stydět kdejaký dospělý chlap, kdyby si je vydělal jako měsíční příjem.

Pak se mi žena začala odcizovat. Dala se k pochybné sektě, která neměla nic společného s katolickou církví. Víc a víc mizela z domu a stahovala s sebou také oba syny. Navíc poukázala na účet této sekty část našich úspor, a tak jsem jí zamezil přístup ke společnému účtu. Nedala si říct, pletla hlavu oběma synům, a tak jsem se s ní rozvedl. Můj majetek se náhle zmenšil. Žena si odnesla polovinu úspor, zůstal jí zařízený byt, o hotely však neměla zájem. A tak jsem se nastěhoval do jednoho z nich, a o to víc jsem se zaměřil na podnikání. Protože jsem do hotelů investoval čas, který se mi vracel v podobě dalších peněz, mohl jsem si brzy postavit nový dům, a k němu pořídit psa a nového koně. Veškerou svou energii jsem věnoval podnikání. K hotelům jsem také začal vařit vlastní pivo. O zákazníky jsem neměl nouzi. Dalo by se říct, že jsem se stal boháčem. Včas jsem vystihl situaci a začal jsem s podnikáním ve chvíli, kdy lidé ještě neměli tolik peněz. A tak se můj hotel a mé pivo staly stálicí a měly dostatek věrných příznivců. Peníze se mi hromadily a já je šťastně investoval. Snad právě proto, že mi nevyšla láska, tak ve finanční situaci to bylo naopak. Investice mi vydělala další miliony. Ale byl jsem stále sám. Už jsem se nemusel honit, měl jsem vše, na co jsem ukázal, jen lásku jsem neměl.

A tak jsem se pokusil seznámit s nějakou ženou. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že můj majetek je na škodu. Kdykoli jsem pozval i skromnou ženu k sobě domů a začal s ní nějaký vztah, žena se rázem proměnila. Žádná neodolala v mém podání drobným dárkům, které si ona nemohla dovolit. Pozvání na večeře, nákupy oblečení a šperků, to vše se stalo rituálem, který mé protějšky změnilo ve zlatokopky.

A tak jsem raději zůstal sám. Mé konto pravidelně provětrávali také oba synové. Oba sice vystudovali vysokou školu, nepracovali ale, a chodili s bývalou ženou na seance do sekty. A tak jsem se rozhodl přestat jim dávat kapesné. Synáčci náhle zjistili, že nemají z čeho žít. I v sektě o ně přestal být zájem.

„Proč nám nedáš ani korunu? Jsi přece náš otec?“ S takovou otázkou se na mě jednou obrátil mladší Tomáš.

„Ano, jsem váš otec. Nemám ale vůči vám už žádnou vyživovací povinnost. Jste oba dospělí, vystudovaní, tak běžte pracovat.“ To byla poslední věta, kterou jsem mohl směrem k synům vyřknout. Od této chvíle se mnou ani Martin, ani Tomáš nemluvili. A mně bylo náhle lépe. Zbavil jsem se dvou příživníků.

Pořídil jsem si další pejsky. Domov se mnou sdíleli už tři psy, dvě kočky a jeden kůň. Po padesátých narozeninách jsem prodal oba hotely. Vydělaly mi dost peněz na to, abych v klidu dožil i bez práce. Přesto stále chodím na brigádu ke známému a prodávám dřevo z mého lesa, který jsem také koupil. To mě živí. Nedávno jsem prodělal mozkovou příhodu. Šlehla mě jen lehce, zmátořil jsem se během dvou měsíců a jen napadám na levou nohu, jinak jsem bez příznaků. Bylo to ale varování. Varování, že za svůj majetek si zdraví nekoupím.

Přátelé mi závidí můj výstavní dům, koně, psy, majetek. Ale já vím, že jsem chudý. Jsem chudší, než kdokoli jiný. Protože si nemůžu najít lásku pro sebe samého. Každá žena se dívá jen na majetek. Pro své peníze jsem možná ztratil i ženu a děti. Nebýt našich peněz, nedali by se možná k sektě. Protože sekta viděla zase jen ty peníze. Nešlo jim o ženu jako takovou, ale o peníze, které do sekty přinesla. Po rozvodu už nebyli ani mí synové, ani bývalá žena, v sektě tak oblíbení. Už neměli tolik peněz, jako když jsme byli rodina.

A tak dnes sedím se svými psy, nebo pozoruji pasoucího se koně a vzpomínám na dobu, kdy jsem byl bohatý. Byl jsem v malém městském bytě se svou ženou a neměli jsme ani úplnou jídelní soupravu. Jedli jsme hliníkovým příborem z plastových talířků a měli jen dva hrnky na kafe. Náš prvorozený Martin spinkal ve vypůjčené postýlce. Jó, to jsme se měli… To jsme ale byli kdysi bohatí!

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete