Vzpomínka na jeden smutný svátek sv. Valentýna

Chodila jsem na základní školu. Ve třetí třídě k nám přistoupil Luboš. Lubošova rodina se přistěhovala do našeho města a jejich syn tak musel změnit školu. Tehdejší „soudružka“ učitelka ho posadila do lavice za mnou. Při testech čekal, až mu poradím, jinak mě tahal za vlasy.

Nedělal to ale zle, bylo to jen takové dětské škádlení. Když jsem mu poradila, poslala řešení, přinesl mi za to bonbóny. Luboš se po čase stal mým nejlepším kamarádem – klukem. Měla jsem dost kamarádek, z kluků jsem si ale nejvíc rozuměla právě s Lubošem. Na Velikonoce k nám chodil s pomlázkou, hrávali jsme spolu kuličky a na jednom školním výletě to byl právě Luboš, který mě tajně políbil. Hráli jsme nějakou hru, běhali jsme po lese a hledali poklad, ale Luboš si počkal na mě. Vyskočil zpoza jednoho stromu, nikým neviděn, a objal mě. Dal mi pusu a utekl. Styděl se a já nevěděla, co si mám o tom myslet. Když mi pak jednou řekl za naším domem, že si mě jednou vezme za ženu, celá jsem se červenala. Luboš se mi v mých dětských očích líbil. Byl sice o malinko menší než já, měl ale krásné oči a byl to hodný kluk. Nikomu neubližoval, nepral se s kluky, slušně zdravil dospělé a choval se slušně k dívkám, a to mi stačilo.

Naše přátelství nám vydrželo celou základní školu. Luboš se neučil tak dobře jako já, a tak šel na učiliště a já na střední výběrovou školu a naše přátelství se tak nějak zpřetrhalo. Přesto jsme se občas setkali, potkali na ulici a popovídali si. Pak jsem ho jednou potkala a on mě zval na nějaký výlet. Měl tam jet s partou známých, některé jsem i znala, a chtěl se o výlet se mnou podělit.

„Víš, nemám nějak čas, učím se na maturitu,“ řekla jsem po pravdě.

„Víš, že si tě jednou vezmu,“ zopakoval větu, kterou mi řekl tenkrát na základní škole.

Přikývla jsem. Nevěděla jsem, jestli to říká jako vtip, nebo snad opravdu pomýšlí na to, že bychom, třeba časem, mohli zkusit navázat něco, co by mohlo přerůst ve vztah. Měla jsem před sebou maturitu a přijímačky na vysokou školu. Pak snad, možná, eventuálně, budu pomýšlet i na kluky. Zatím jsem měla jiné priority, i když Luboše jsem chápala jako prima kluka. On však tehdy s bídou dokončil učiliště a šel makat na šachtu. Tvrdě dřel, zatímco já žila ještě sladkým studentským životem.

Výlet, na který mě tehdy Luboš zval, byl lákavý. S několika přáteli jeli na chatu do Jeseníků, které miluji. Na chvilku jsem dokonce zaváhala, zda den či dva na chatě nezvládnu. Musela bych z chaty ale odjet předčasně, abych stihla zkoušky, a nechtěla jsem zatěžovat rodiče dopravou. Vlakem bych se z chaty asi nedostala. A tak jsem odmítla. Na Lubošovi bylo znát, že je zklamaný.

„Víš, budu teď mít náročné šichty, na chatu pak nebudu mít čas. Ale na podzim by to pak mělo být volnější. To bych tě na chatu eventuálně vzal. Myslíš, že bys pak mé pozvání přijala? Chata má několik pokojů, neboj,“ nabídl. Dívala jsem se do jeho modrých očí. Pořád ve mně byla ta jiskřička, kterou tehdy zažehl v lese, když mě políbil. Já ho vlastně měla stále tak nějak ráda. Vždyť to byl první kluk, který mi dal pusu! A tak jsem přikývla.

„Tak pá, má budoucí ženo,“ rozloučil se tehdy, a museli jsme jít každý svou cestou.

Měla jsem po maturitě i po zkouškách na vysokou, když jsem Lubošovy modré oči uviděla znovu. Byl únor, svátek sv. Valentýna. Tentokrát to bylo ale bolestné setkání. Nevím, proč je život tak sarkastický a vybral si toto setkání právě na Valentýna, svátek zamilovaných. Luboš byl po smrti a já četla jeho jméno na vyvěšeném parte. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Měl smrtelný úraz na dole a jediné, co mi po něm zbylo, je obrázek v památníku. Už nám život nedal šanci zjistit, jestli bychom spolu mohli být, či nikoli…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete