Manžel mně i vnoučatům vyprávěl o svém otci a jejich dědečkovi, kterého nikdy nepoznali. Znali jej pouze ze zachovalých fotografií. Spolu se svými dvěma bratry a sestrou bydleli v Hodoníně ve vlastním malém domku s obchodem se smíšeným zbožím. Tento domek byl disponován v blízkosti hlavního železničního nádraží. Toto místo bylo velmi nevýhodné během druhé světové války, jelikož bylo terčem bombardování. Dobře si pamatoval přísného nařízení, že okna musela být v nočních hodinách utěsněna tak, aby světlo nepronikalo do ulice, což by byl cíl bombardování. Otec byl zapojen do protifašistické skupiny, která byla v roce 1943 prozrazena. Všichni členi této skupiny byli uvězněni v koncentračních táborech, bez jakéhokoliv soudního jednání.
Nikdy se nikdo z uvězněných nedozvěděl, kdo je zradil.
Začátkem tohoto roku „vtrhlo“ gestapo do rodinného domku a otce odvedli. Manžel ho uviděl až na Bílou sobotu v roce 1945, kdy přišel domů.
Když otce gestapo odvedlo, bylo manželovi 6 let a když pak přišel domů, ptal se maminky, kdo to je. Byla to pouze kostra obalená kůží, vážil 38 kg.
Za nedlouho po návratu domů, při bombardování nádraží, se zatoulala bomba na náš domek. Polovina byla zcela zničená a my jsme měli velké štěstí, že jsme byli ukrytí ve sklepě, který byl ve druhé polovině domku.
Po osvobození Hodonína jsme dostali náhradní ubytování v bytě místního kina, které bylo ve vlastnictví Němce Lantze. Jakmile se otec dostal z toho nejhoršího, nastoupil do továrny na cigarety. Od této továrny dostal podnikový byt, ve kterém bydleli až do doby, kdy otec koupil domek v roce 1946 po odsunutém Němci. V tomto domku pak manžel bydlel a vyrůstal společně se sourozenci do doby, kdy se v roce 1963 oženil a odstěhoval do Kyjova. V důsledku práce se pak s celou rodinou přestěhoval do Dřevohostic, kde zdejší cukrovar mu přidělil třípokojový byt v prvním patře podnikové bytovky. Manželova otce poznala vnoučata od bratrů i sestry, ale naše vnoučata již ne. Byla to dvě vnoučata a jeden vnuk.
ChytráŽena.cz