Vzpomínka na prázdninové houbaření

Konečně červenec, tolik očekávané a dětmi vytoužené prázdniny už jsou konečně tady, po všech těch útrapách a nepříjemností ve škole! Všechny se těší, jak si užijí prázdnin, zatímco jejich rodiče jsou jako na trní. Sluníčko svítí, ptáčci švitoří už od rána, vzduch je krásně svěží a voňavý. Včelky a čmeláčci létají a bzučí nad loukami, které jsou nádherně zelené. Zahrádky jsou v samém květu, kytky voní a lákají motýly na sladký medový lektvar. Obláčky bílé se líně pohybují po modré azurové obloze a nás to táhne ven. Někdo vyrazí k vodě, chytat ryby nebo si jen tak zaplavat, někdo rád tráví den na zahrádce, kde se těší z práce a krásy svých nádherných kytiček. Jiný jezdí po lokalitách, které jsou vyhlášeny krystaly a hledají své poklady a vzácné kameny. Zkrátka prázdniny, které budou takové, jaké budete chtít jen a jen vy! Prázdniny jdou ruku v ruce s houbařskou sezónou.

Lesy se paří a všichni vášniví houbaři se těší, jak porostou. My máme les asi hodinu od vsi, když to dáme svěží chůzí. A že chodíme často. Naše rodina chodí do lesa už od dob našich prapraprababiček a dědů. Nejsme jen milovníci přírody, lesa a hub, ale pořádní nadšenci. Lesy tady jsou spíše listnaté, nebo smíšené. A jsou krásné, docela husté, ale hlavně je to do kopce, z kopce, do kopce, z kopce a tak pořád dokola. Tady nejen že člověk dýchá čerstvý vzduch, ale u toho dýchání se mu pěkně roztáhne hrudní košíček a pořádně si protáhne svaly. A to i ty, o kterých už dávno nevěděl, že je má. Vždycky když jsme v lese a zadýchám se, vzpomenu si na maminku, jak říkávala, že chodívala po lese s kočárkem. Bráchu tehdy vozívala v kočárku a sestra (tříletá a tehdy strašně hodná, že jí neutíkala) šla chvíli vedle a chvíli se vezla s bratrem v kočárku.

Je fakt, že tehdy byly kočárky větší a určitě i nemotornější, takže s nimi byla stoprocentně i těžší manipulace už jen na rovném chodníku. Proto si to tak nějak nedovedu přes ty kopce představit. Musela být strašně moc nadřená už z lesa a nechápu, jak zvládla ještě tu cestu domů, i když s kočárkem asi pomalejší, ale zato delší. A to nemluvím o práci doma. Postarat se o dvě malé děti a ještě čistit spoustu hub (všechny to dobře známe, kolik času to zabere). Ale i za tu cenu mamince to houbaření stálo za to! Přiznám se, že já bych to určitě nedala! I když chodíme s manželem a synem třeba i dva kilometry daleko, nohy bolí, i když je člověk zvyklý chodit - změna terénu je holt změna terénu a prostě to na sobě člověk pozná.

Líbí se mi v lese ten klid a spojitost s přírodou, někdy se najde i parůžek a to se do kořisti taky počítá, nebo uslyšíme, ba dokonce uvidíme i jelena, srnky, datla a spoustu jiných lesních zvířátek, která jsou na nás zvědavá stejně jako my na ně. Tedy pokud se na nás zrovna neřítí rozzuřená bachyně - takový zážitek nemám a ráda si ho odpustím a určitě ho nepřeji nikomu z vás! Brrr! Já, syn a manžel, když chodíme lesem, máme vedle sebe menší rozestupy. A já koukám všude možně, ale taky nenápadně syna a manžela dozoruji, ať nás domů nedojde menší počet. A když je mám z dohledu, přijde na řadu známé uuuuúúúúú. Tak jako se kolikrát ozývá z dálky, kde jde více lidí spolu. Nejčastěji, když si vyjdou chataři, ke kterým se sjede celá velká rodina, neznají to tady a nechtějí se ztratit.

Jako spousta zdejších houbařů už máme svá místečka, kde rostou praváci, kozáci nebo křemenáči. A je pravda, že když rostou, tak nesbíráme nic jiného než hřiby a to po přepravkách. Tak kdo by odolal! Znám ale hodně houbařů, zapálených do sbírání a přitom nic uvařeného z hub nejí. Ani pár hříbků pod maso si nedají, a taková je to dobrota- mňam! Zkrátka je baví jen sbírat a své úlovky potom rozdávají po rodině či známých. Mnohdy cesta po lese je teď už jen pro zdatné, snad je to jen tady, ale poslední dobou je v lese neskutečný (jak to říct slušně) – nepořádek! Dřív chodily babičky a sbíraly po lese sebemenší větvičky, aby měly domů klestí na roztopení v kamnech a les byl krásně čistý. Teď lesáci pokácí strom, větve ořežou a zatímco strom se nařeže na metry a nechá odvézt, tak ořezané větve tam zůstávají a zarůstají do trávy. A to potom jedna má co dělat, aby se tomu vyhnula, nebo nedej bože, když uprostřed napůl zarostlé větve si matka příroda postaví hlavu a nechá tam narůst krásného praváka. To je pak motání a kolikrát i pád. Ale přece ho tam nenechám!

Sbírání v jehličnatém lese jsem nezažila, snad jen na dovolených. Je pravda, že tam se všechno lépe hledá než v trávě, ale nějak mě to tam nebaví. Snad už je to ta pověstná síla zvyku, ale i jehličnatý les má spoustu krás. I to popadané jehličí má svůj půvab a takové metr vysoké mraveniště je taky něco docela výjimečného – to u nás nemáme. A co se mi strašně moc a nejvíc líbí je, že kam vypadne semínko ze šišky, tam začne růst nový malý stromeček. Nikdo ho nezničí, nebo nevyryje, aby ho pak zasadil do školky k tomu určené jako je to se stromky v lesích listnatých. Prostě si roste tam, kde patří.

BADAČA - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete