Vzpomínka na událost, která poznamenala svět

Už to bude dvacet let, co lidstvo poznamenala obrovská katastrofa. Běh života se zastavil. Lidstvo na chvíli přestalo žít.

20 let od pádu Dvojčat (11. září 2001)

Tradiční otázka „Kde jste byli, když…“ mívá v případě útoku na Dvojčata, tedy věže Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku, mnohohlasou odpověď. Téměř každý, kdo měl v tu dobu alespoň první třídu základní školy (mnohým na to stačila i školka), vnímal, že se v úterý 11. září 2001 svým způsobem změnil život. Spolu s oběma věžemi, do nichž narazila unesená letadla, se zhroutily i mnohé jistoty a změnilo se dosavadní uspořádání světa.

Útok islamistických teroristů z al-Káidy, který kromě Dvojčat zasáhl i Pentagon, vyvolal brutální odvetu. Spojené státy napadly Afghánistán a poté také Irák, kde svrhly vládu Saddáma Husajna. Zároveň ale útok podnítil vznik mnoha dohadů a konspiračních teorií, jež se ani 20 let po osudném 11. září nedaří spolehlivě vyvrátit.

Příští měsíc to bude přesně 20 let od útoků na WTC. Říká se, že tuhle událost si pamatuje úplně každý.

Dnes jsem si na to vzpomněla i já. Můj syn byl tehdy ještě malý a hrál si na pískovišti. Když jsme se vrátili domů, najedl se a spal. Potom jsme šli k mé kamarádce. Ona měla už jedenáctiletého syna, který se zavřel do pokoje k televizi. Můj syn si hrál v kuchyni, kde jsme s kamarádkou pily kávu. Pomalu jsem se chystala k odchodu, syn chodil brzy spát, tak abych ho nakrmila, vykoupala a včas uložila do postele, když kamarádčin syn přiběhl z pokoje. Vypadal jinak, než obvykle. Rudý v obličeji, oči na vrch hlavy, a jen otráveně blekotal:

„Celou dobu čekám na Simpsnovi (oni tehdy měli hrát), a místo toho tam jsou nějaké kouřící paneláky!“ rozčiloval se.

Nejdřív jsme tomu s kamarádkou nevěnovaly pozornost. Pak k nám ale dolehl zvuk z televizoru a obě jsme se polily kávou. Najednou jsme byli všichni v dětském pokojíku a tupě zírali na televizi, včetně mého malého syna. A já si v hlavě přemítala jednu důležitou věc: „Není Apríl, není Apríl, není Apríl!“ Ona to byla realita.

Když jsem se pak vracela se synem domů a vyšli jsme z domovního výtahu, minuli jsme sousedku. Místo pozdravu jen vybafla: „Už to víte?“ Nebylo pochyb, co myslí.

Nikdo v tu chvíli určitě neměl nejmenší pochyb, že to byli islamisti, a všichni starší třiceti let už pár let věděli, že to islamisté zkouší. A že jim to jednou vyjde. Ale nikdo nečekal, že jim to vyjde až tak hrůzně. Ale všichni jsme věděli - i ti mladší - že tím momentem skončila jedna epocha. Epocha bezpečí naší civilizace.