Dnes jsem si udělala vzpomínkový den. Vzpomínám na svého muže, který náhle před devíti lety odešel. Zbývalo jen pár dní do Valentýna, kdy nás náhle opustil…

Tenkrát jsem byla mladá, nezkušená, naivní a snad ještě nepolíbená, když jsem poznala Jirku. Setkali jsme se ve vlaku. On cestoval odněkud od babičky a já tehdy jela od kamarádky. Strávila jsem u ní část své první dovolené, protože jsem teprve nedávno skončila školu a začala pracovat. Nevím, jestli už tehdy existovaly u nás mobilní telefony, nejspíš ještě ne, možná se o nich ale už mluvilo. My rozhodně žádný takový aparát tehdy neměli, a tak mě Jirka požádal o adresu.

„Hm, škoda, že bydlíš tak daleko,“ posmutněl, když jsem mu ji dala.

Ano, dělilo nás víc než šedesát kilometrů. Pro mladé lidi, kteří teprve začínali pracovat, a měli málo peněz, to byla děsná vzdálenost. A tak jsem ani nedoufala, že mi Jirka napíše. Ale napsal. Jeho slova v dopise byla milá. Zjistila jsem, že máme stejné záliby a podobné názory. Za tři dny jsme se opět setkali. Vybrali jsme si město, které máme oba zhruba na poloviční cestě k tomu druhému.

Netrpělivě jsem čekala na autobusovém nádraží a čekala, až Jiří přijede. Oba jsme měli volný den, a tak jsme měli před sebou celý den. Abych zamaskovala nervozitu, předstírala jsem, že si čtu knihu, kterou jsem si pro jistotu vzala s sebou.

Ten den jsme strávili v zoo. Byla to krásná procházka. Jirka byl zajímavý společník. Bylo nám spolu hezky. Když jsem zjistila, že i Jirka jezdí rád na kole, domluvili jsme se na další víkend, že se projedeme na kole. Opět jsme si zvolili jako místo setkání ono město.

Asi bych až tam na kole nedojela, a tak jsem jela vlakem, kolo s sebou jako zavazadlo. Jirka přijel autem s tátou. Měl prý vyřizování ve městě, a tak ho vzal s sebou i s kolem.

„Zpátky pojedu vlakem jako ty,“ řekl mi. Měli jsme před sebou opět celý den. Jeli jsme po okolí a navštívili i malou zříceninu za městem. Nakonec jsme si zašli na skromný oběd do místní restaurace. A tehdy jsem dostala od Jirky první pusu a přinesl mi Lentilky. Lentilky, co by tomu asi řekli dnešní mladí lidé? Dnešní dívky jsou zvyklé na kabelky, botičky, šatičky a drahé dary. Dnešní mladí chlapci zase očekávají okamžité tělesné sblížení. My se s Jirkou setkávali celý rok v cizím městě, cestovali jsme za sebou x kilometrů a trvalo rok, než mě konečně Jirka pozval k nim domů. Žil jen s tátou, na vesnici. Pak já na oplátku pozvala Jirku k nám do města. Ač jsme bydleli od sebe daleko, měli jsme na sebe možná víc času, než mají dnešní mladí. Jak bych to dělala dnes, kdy dělám téměř každý víkend a v práci jsem denně od rána až do večera? Tehdy jsem si udělala svých osm hodin pondělí až pátek a na celý víkend jsem na práci zapomněla.

Později jsme se s Jirkou vzali a já se nastěhovala k němu na vesnici. Když zemřel Jirka, jako by s ním odešlo i něco ze mě.

Když se dnes podívám na svého dospělého syna, zná jen práci. Dělá dvanáctihodinové směny často i o víkendech, a když má náhodou den nebo dva volna, celé je prospí. Pracuje na normy, které se stále zvyšují. Má ve svých dvaceti třech letech ruce starého muže. Trápí ho karpály, dlaně hyzdí ošklivé mozoly. Má dcera má 21 let a dosud studuje. Na jaře cestuje na stáž do Francie, dochází na praxi a na známost by ani neměla čas. Je ve škole často až do večera, o víkendech dělá jakési projekty. Já v jejím věku už měla jejího bratra a o dva roky se narodila ona. Zatímco já byla šťastná, když jsem od jejího táty v těch letech dostala Lentilky, dcera má na co si vzpomene. Mimo školu pracuje po brigádách, na lásku ale nemá čas. Dcera se obléká do značkového oblečení, má, na co si vzpomene. Něco jí ale přece jenom chybí. Nikdy bych s ní neměnila. Vzpomínám, jak jsme s jejím tátou jezdili na kole v obyčejném starém oblečení, pili vodu ze studánek i na první pusu a Lentilky. Když se nám narodily děti, měla jsem dostatek času vzít je na zmrzlinu, přečíst jim pohádku a naučit je plavat, jezdit na kole a stavět v zimě sněhuláka.

Přemýšlím, jestli má dcera jednou bude mít tolik času na má vnoučátka, pokud si je bude mít čas pořídit. A co pak? Já budu pracovat minimálně do šedesáti pěti, pokud nám to nezvýší, a vnoučata možná budu znát jen z fotek, protože nyní je normální pracovat pořád, ve všední den i o víkendech, a nemít čas na život.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10