Vzpomínky na dětství

Ačkoli jsem měla velice pěkné a bezstarostné dětství, nikdy jsem na něj nevzpomínala tak jako teď. Teprve teď, když mám sama dítě a vidím, jak ten čas hrozně rychle utíká, se vracím ke vzpomínkám z dětství. Jako by to bylo včera, co náš malý brouček jen pobroukával v postýlce a teď už umí spoustu slov a spoustu věcí. Je krásné pozorovat děti jak si hrají, jak jsou spokojené. Hřeje mě u srdíčka, když se děti mají dobře.

Sama jsem měla pěkné dětství. Bydleli jsme s našima na vesnici ve větším rodinném domě, kde bydlela prababička a babička s dědou. I když na malé vesnici jsem si nikdy nenašla pořádnou kamarádku, moc se mi tam líbilo, měli jsme velikou zahradu, na které se dalo podniknout spoustu věcí a her. S bratrancem, který k nám na víkendy a prázdniny jezdil, jsme si užili spoustu legrace. Když mi bylo asi pět let, tak mi táta postavil na zahradě dřevěnou chajdu, abych si měla kde hrát i za deště. Chajda byla opravdu krásná, měla dvě okna, vevnitř prostor tři krát tři metry. Naši mi tam dali starší koberec, gauč a nějaký stoleček. U chajdy mi taťka postavil krásnou terasu a na ni lavičku. V mé chatičce jsem si skutečně vyhrála jako nikde. Měla jsem panenku, která se jmenovala Pavlík a tam jsme spolu jako bydlely, dneska se občas musím smát jak pečlivě jsem se o Pavlíka starala. Jednou mi brácha Pavlíka vyhodil z kočárku a jemu se utrhly nohy, které byly spojeny gumou, celé odpoledne jsem probrečela a říkala, že je Pavlík nemocný. Když táta přišel domů z práce, dal Pavlíkovi na nohy nové gumičky a já byla šťastná.
Bratr je o čtyři roky starší a popravdě jsme si nikdy nerozuměli, myslím, že na mě dost žárlil, protože jsem byla mladší a ještě k tomu holka a tak rvačky byly na denním pořádku. Občas jsme tedy byli kamarádi, ale to bylo opravdu občas. I přesto, jak jsme se neměli rádi, se teď navštěvujeme a já jsem hrozně šťastná, že bráchu mám a nedovedla bych si představit vyrůstat bez něj.
Na co mám ale snad nejkrásnější vzpomínky, je můj děda. Děda byl horník, a tak odcházel do důchodu dříve.

Moc jsem se těšila, protože jsem chodila do školky v jiném městě, kde mamka pracovala a musela jsem vstávat hodně brzy a tu školku jsem vůbec neměla ráda a děda mi slíbil, že až půjde do důchodu, bude mě vodit do místní školky, kam nebudu muset tak brzo vstávat. Dodnes nezapomenu na to, jak pro mě děda odpoledne přijel na kole, na nosiči měl už připravený polštářek a já se nemohla dočkat, až pojedeme z kopce domů.

Děda jako bývalý horník měl spoustu známých a nebylo snad jediné místo, o kterém by neznal nějaké vyprávění. Často jsme chodili na procházky a on mi vyprávěl a já jen poslouchala. S dědou byla i velká sranda, jednou když u nás spal bratranec, jsme jeli na kole na výlet, bratranec z kola spadl a byl celý od bláta včetně kola, a tak jsme s dědou zajeli do lesa kde tekl potok, děda do něj postavil bratrancovo kolo, které mu tam umyl a pak tam omyl i samotného bratrance, hrozně jsem se smála a bratranec taky.

Když bylo léto, po večerech jsme byli většinou celá rodina na zahradě a opékali jsme buřty, to ovšem byly docela jiné buřty než jsou dnes. Vždycky jsem se hrozně těšila, až budou zralé třešně, které jsem měla a dodnes mám hrozně ráda. Když byly třešně, nemusela jsem celý den jíst nic jiného.
Naše zahrada byla vždy plná zvířat, babičky chovaly slepice, občas husy a krůty. Na zahradě jsme měli německého ovčáka Belinu a několik koček. V létě nám děda napustil bazén, který strejda dovezl z Německa a nikdo nás celý den nemohl dostat ven z vody. Jednou na zahradě seděla mamka, která je silnější postavy a bratránek na ni křičel ať jde do bazénu, že alespoň budeme mít víc vody, tenkrát mu bylo asi pět let a všichni se hrozně smáli.

Babička měla skleník, ve kterém pěstovala ředkvičky, papriky, salát a jinou zeleninu, které by se nedařilo venku. Vedle skleníku byl menší fóliovník a vedle něj strom, na který nám děda pověsil houpačku. Houpala jsem bratrance až se utrhla větev a on sedící v houpačce letěl přímo do fóliovníku. Babička pěstovala jahody, které nám vždy rozmixovala a zmrazila, potom jsme zmrzlou dřeň škrábali lžičkou. Bratranec nikdy nechtěl jíst s kovovým příborem, že je těžký a studí ho, a tak mu babička koupila plastové lžičky. Nikdy nezapomenu, jak jsem přišla na zahradu, bratranec seděl v plastové židli, na klíně měl ručník a tam kelímek s dření, kterou škrábal plastovou lžičkou, která byla úplně prohnutá jen prasknout.

S bratránkem jsem si užila spoustu legrace, vždycky jsme si našli něco, co nás hrozně bavilo a vydrželi jsme u toho celý den. Tenkrát ta doba byla úplně jiná. Na své dětství ráda vzpomínám. Vždycky, když přijedeme k našim na zahradu, hned se mi vybaví krásné vzpomínky, sice máme taky baráček a zahradu, ale ta u našich je jiná, je tam spoustu míst, kde jsem si hrávala, pořád tam stojí má chatka, kterou mi táta postavil a když se všichni sejdeme na zahradě, tak se vždy dobře bavíme a je čemu se smát. Děda je už sice starší, ale pořád velice čilý a vitální a vždy si vzpomene na nějakou historku, které se celá rodina zasměje.

Lipsas - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete