Vzpomínky na mé dětství

Za zimních večerů ráda vzpomínám na to, co jsem prožila. Tam samozřejmě patří i mé dětství. Byly to ty nejkrásnější chvíle v mém životě. Byly to okamžiky plné lásky, dobrodružství i lumpárniček, které jsem se sourozenci a  kamarády prováděla. Můj rodný dům byl velký. Já se nenarodila v nemocnici. Tehdy se na vesnici rodilo doma.

Ale můj rodný dům byl opravdu velký. Byla v něm hasičská zbrojnice, tehdejší MNV se zasedací místností, pošta a náš byt. K domu patřil velký dvůr se dřevárkami, místo, kam se sypal odpad, tehdy na vesnici nejezdili popeláři a zahrádka. Tam všude byla spousta místa pro naše alotria. Bylo nás pět sourozenců. Já jsem byla předposlední. Nejstarší bratr nás měl na povel. A on byl hodně zručný a nápaditý. Tak jsme se třeba v létě nastěhovali na půdu.
Museli jsme slíbit, že  nebudeme svítit svíčkami, slib jsme dodrželi, protože by nás neměl kdo zachránit, poněvadž pod námi byla hasičská zbrojnice. Ale vzít si s sebou ještě několik kamarádů z vesnice, to nikdo nezakázal, tak si dovedete představit, co to bylo smíchu a křiku linoucího se z tehdejšího MNV, a byl utrum. Konec spaní v seně na půdě. Tak se šlo stanovat na zahradu. Stan jsme neměli, ale co kdo donesl, plachtu, deku, desky, kus staré látky... Přivázali jsme to různě k větvím jabloně, pospojovali maminčinými kolíčky na prádlo a byl stan. A zase byla zábava. No ale bylo potřeba se taky trošku slunit. Jet na pláž. A i toto můj vynalézavý bratr vymyslel. Možná některé z vás pamatují tu pozinkovanou vanu s nožičkami. U nás z komory vedlo okno na šikmou plechovou střechu, on tu vanu nějak přivázal za nožičky, nanosili jsme tam vodu, rozprostřeli deku a byli jsme na koupališti. Ani se nedivím, že někdo zavolal mamince a ta přiletěla s očima navrch hlavy domů. Se strachem, jestli jsme ještě živí a zdraví. Ale tehdy jsme nechápali, proč nám kazí zábavu.

Ale stejně na dobu dětství moc ráda vzpomínám. Nejezdili jsme sice na dovolenou, ale trávili jsme celé  léto venku. Ale jednou nás přece jen vzal tatínek na dovolenou. Ona to z dnešního pohledu dovolená nebyla, ale pro nás ano. Topilo se uhlím a dřevem a to dřevo bylo potřeba připravit. Před padesáti lety nebyly motorové pily, ale ty obyčejné. Lesníci tatínkovi označili několik stromků v lese a půjčili nám lesní domek. Takovou malou dřevěnou chatičku, kde se pro vodu chodilo ke studánce a nejbližší obchod byl několik kilometrů. Ale na tuto dovolenou jsme taky nejeli sami. Kromě nás jeli opět čtyři věrní kamarádi. Tatínek s bratrem a kamarádem chodili řezat dřevo a my s maminkou jsme vařili, nosili dříví, vodu, nebo jsme sbírali houby. Jindy jsme šli s maminkou chlapům pomoci, nosili jsme větve na hromadu a taky se šlo doplnit potraviny. Vždyť nás bylo jedenáct. Neměli jsme auto. Hezky pěšky. Ale stejně to byl krásný zážitek.
Myslím si, že až to budu jednou vyprávět vnoučatům, budou si myslet, že jsem žila v pravěku. Ale vzpomínky k životu patří.